Také zažíváte mezi davy lidí pocity vakua? Pak si budete rozumět s touto knihou

Knižní debut polské dramatičky a spisovatelky Lidie Amejko je celkem nářez. Prudce se valí dopředu. Jde o ten druh literatury, kterou si užijete, i když ne vše napoprvé pochytáte. O ten druh literatury, co sám od sebe nutí myslet.

Autorka Lidia Amejko na zadní straně obálky českého vydání jejích povídek | foto: Kavárna

Lidie Amejko v souboru šestnácti povídek Známé příběhy vždy píše jen o několika málo jednotlivcích. Její postavy vesměs žijí zvláštní život. Asi takto: Představte si sebe ve své každodennosti - chodíte do práce, potkáváte známé, nakupujete atd. Jenže vás jímá intenzívní pocit vakua. Jakoby nic kolem vás nebylo - jen to, co se vám točí v hlavě (a toho není vůbec málo, někdy vám hlava třeští a hrozí rozskočit se). Příklad: jste v Paříži, kličkujete mezi turisty, abyste konečně viděli Eifelovku, ale cítíte se tam úplně sami, až tak sami, že byste mohli rozpažit a nikoho se nedotknout.

Menší část autorčiných postav představují naprosto bizarní existence - klidně něco jako nástavec na koště, co se mění v námořníka -, které však rovněž přemýšlejí o tom, co je čeká a proč.

Všechno se v téhle knize prostě týká psychiky jednotlivců. Jak jsou často ty figury do sebe uzavřené a cyklicky o svém životě uvažují, tak se stejně často pocitově dostávají do naprosto nereálných kontur. Existuju vůbec? Existoval jsem někdy? To, jak si říkám, je skutečně mé jméno, anebo jen vžité titulování? Lidia Amejko z lidí zvládá dělat páru nad hrncem.

O knize

Lidia Amejko: Známé příběhy

Přeložila Barbora Gregorová

Nakladatelství Agite/Fra, Praha 2010, 128 stran, doporučená cena 179 korun

Hlavními tématy její prvotiny jsou vykořeněnost a chaos. Postavy se je snaží překonat, přestože je během knihy stále jasnější, že se jim to nemůže podařit (jakoby sem plahočily na vozíčku a přesto chtěly zvítězit ve sprintu na mezi zdravými trénovanými sportovci.). Jedna meta se objevuje opakovaně - touha, chuť, potřeba, nutnost zemřít. Ale ne tak, že ležíte, usnete a pak už se neprobudíte. Tady požadavek zní: všechno ve svém životě správně uzavřít, ukončit a teprve nadobro odejít. Něco jako ekologie lidské existence: ať člověk po sobě nezanechává žádné odpadky nebo ať je aspoň recykluje a nešpiní ovzduší ostatním. Je to něco o rozdílném způsobu života duše a těla jako schránky na fungující orgány. Autorka se dostane k postoji, že x lidí tohle nikdy nezvládne a proto bude žít (respektive přežívat) do nekonečna; jednoznačně filozofická ambice, v níž se Amejko motá a s níž bojuje; většinou vítězně. Sama tu myšlenku nijak nerozvíjí. Jen ji pokládá na stůl.

Dadaitická báseň bez veršů

Když zazní věta "spoustě lidí jako životní úspěch stačí narození a o nic dalšího se už nesnaží," zajímá vás na tom následující - 1) je to tu, protože to je celkem dobrá hláška? 2) je to kritika laxnosti lidské společnosti 3) je to reálná sebereflexe uvnitř fikce? Podobně se ptáte, když Polka napíše "Já žiju tímhle okamžikem! Za každým dnem splachuju vodu jako na záchodě a všechny ty sračky mizí bůhvíkam. Pohoda". Můžete leda hádat. Nedořečenost je často hlavním kouzlem textů Lidie Amejko.

Obálka českého vydání povídek Lidie Amejko s využitím fotografie Radqa Brousila

Občas to je fantasy, ovšem bez smyšlených pohádkových nebo vesmírných světů. Což je případ zajímavé virtuální reality v povídce vyprávějící obyčejný život obyčejné rodiny v domě, který je neobyčejný tím, že se v něm setkávají současní a všichni minulí nájemníci a vedou podivné rozhovory. Jeden z nejzábavnějších momentů knihy Známé příběhy je ten, když v první povídce vysoce postavený bankovní makléř není schopen slyšet z rozhlasového zpravodajství informace o obětech zemětřesení - a dostavuje se u něho silná fyzická bolest. Skončí v nemocnici, je na prášcích, když tam někdo pustí rádio, tak makléř začne ječet, nakonec skončí v karanténě. Vysvětlení: duše už umřela a přežívající tělo přebírá její funkce.

Autorka má načteno, při dějepise i základech společenských věd dávala ve škole pozor. Nepíše složitě, ovšem přeskakuje na prolejzačkách prudkých tématických změn a čtenář po čase přestává skákat za ní; spíš si stoupne, opře se o plot a fascinovaně ji sleduje a je rád, že rozsah těch povídek je krátký. Více si užijete pocit, který Amejko přenáší, než informace, jež sděluje. Je to dadaistická báseň bez veršů napsaná jednoduchým jazykem. Texty "řeší" jeden moment v jeho plné šíři; stav mysli v jednu chvíli. Když se autorka pustí do souvislejšího příběhu, začne být problém: obrázky se hýbají, prolínají a také ovšem příliš splívají. Když Lidia Amejko všechno udělá jednodušším a vybírá si na lidech jeden element, bývá jedinečná a  občas roztomile poetická.

Lidia Amejko

O autorce

Lidia Amejko

Narodila se 2. září 1955 ve Vratislavi.

Debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese . Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry, které dočkaly i televizních a rozhlasových adaptací, byly hrány jak v Polsku, tak v zahraničí. Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Zdramatizovaná povídka Pan Dwudrzewko, Pan Dvoudřívko, vyšla česky v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti .

Głośne historie, Známé příběhy (nakladatelství Oficyna 21, Varšava 2003) jsou autorčiným knižním debutem. Za druhý soubor povídek Żywoty świętych osiedlowych, Životy sídlištních svatých (nakladatelství W.A.B. , Varšava 2007) autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubínské.

Zdroj: iLiteratura.cz, české vydání Známých příběhů