Vždyť nepoužití speciálně cvičených psů má ekonomické důsledky. Náklady na pátrací akci vzrůstají. Peníze ale ať vezme čert. Vadí mi morální aspekt celé věci. My společně se znevěrohodňujeme při dotazu “opravdu jste udělali všechno co jste mohli?” .
Nehledě na to, že hazardujeme s dobrou vůlí a nadšením obyčejných lidí, kteří se rozhodli, že ve svém volném čase o víkendech i dovolených za své vlastní peníze chtějí dělat něco, čím mohou být nám všem užiteční v okamžicích, kdy to budeme nejvíce potřebovat.
O tom, že mezi našimi záchranářskými psy se najdou špičkově vycvičení jedinci, dle mého názoru svědčí fakt, že Česká republika pořádala v minulých dnech mistrovství světa záchranných psů.
Je až s podivem, že se o této dle mého názoru významné akci vůbec nikdo nedozvěděl z žádných sdělovacích prostředků (pokud někomu křivdím omlouvám se mu, ale opravdu jsem si ničeho nevšiml).
Kdo vlastně tedy dělá chybu, že se o našich záchranářích skoro nic neví? Abych byl spravedlivý, umím si představit chybu na všech stranách. Může to být nedostatečné úsilí záchranářů o vlastní zviditelnění? Nebo nezájem novinářské obce o malé pozitivní zprávy? Nebo snad ignorace státní správy? V každém případě je mi to ale líto.
O tom, že je opravdu velký rozdíl mezi způsobem výcviku služebního a záchranného psa trochu něco vím protože mám v rodině jednoho takového šílence. Pro zajímavost: dočetl jsem se, že speciálně cvičený záchranářský pes údajně umí najít utopeného až 60m hluboko pod hladinou.
Jediné co asi mohu udělat je apelovat. Apelovat na všechny zúčastněné v tomto “bludném kruhu” aby zkusili najít způsob, jak využít schopností našich amatérských záchranářů. Jak projevit vděk lidem, co chtějí pomáhat.
Karel Ludvík, Praha
mailto:ludvik@amit.cz
