Proč mají vlastně svoje platy zveřejňovat? Skutečně to akcionáři potřebují vědět? Nebudou cifry jenom pastvou pro závistivé voyeury? A je rovnostářské Česko připravené na bombu v podobě milionových platů nejvyšších šéfů?
Zveřejňování platů špičkových manažerů je trend, který se už několik let tlačí do Evropy přes Atlantik. Přichází ze Spojených států, kde výše platu a bankovního konta je - na rozdíl od Evropy - jediným celospolečensky uznávaným měřítkem úspěchu.
A přichází ve chvíli, kdy se provalilo, že někteří šéfové v Americe i v Evropě si žili daleko lépe, než odpovídalo jejich snažení v ředitelském křesle. Akcionář má plné právo vědět, za kolik peněz pracuje šéf firmy, která mu zčásti patří - vždyť je to i jeho zaměstnanec.
Otázka však je, oč přínosnější bude vědět detaily o platech jednotlivých šéfů oproti dnešnímu stavu, kdy ví, kolik se vyplácí na platy celého vedení dohromady. O mnoho ne.
Jisté však je, že zveřejnění platů ohromně zvýší tlak na výkonnost šéfů. Budou muset veřejně dokazovat a prokazovat, že si milionové měsíční platy zaslouží. A bude také brzdou jejich rychlého růstu. Mimochodem, mezera mezi platy českých manažerů a jejich západních kolegů je mnohem menší než mezera mezi platy řadových pracovníků.
Jisté a pochopitelné také je, že se nejlépe vydělávající čeští manažeři bojí iracionální vlny závisti. Zvládne český soused pomyšlení, že ten chlapík odvedle vydělává stokrát víc než on? A navíc, když to není žádný fotbalista ani herec, ale obyčejný manažer?
V Česku totiž stále panuje zvláštní atmosféra, která už akceptuje dvacetimilionový plat Karla Poborského, ale těžko chápe stejný plat šéfa největší české firmy. Příští rok se tedy budou vedle platů hokejistů v NHL a fotbalistů v české lize sestavovat oficiální žebříčky nejlépe placených českých manažerů. Přinese to bouřku. Ta však může pročistit v plebejském Česku vzduch.
