Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tajemné ženy v černém

  18:51aktualizováno  18:51
Jablunkov - Za mozaikou oken kostela v Jablunkově jsou vždycky o půl šesté ráno vidět protáhlé černé stíny. Jakoby se tam cosi vznášelo nad zemí. Nikdo z místních si však zvláštního úkazu nevšímá. Příčina je totiž už všední. Na kůru se k ranním modlitbám scházejí řádové sestry. Na chodbě, která spojuje kostel s klášterem, šustí dlouhé šaty a chrastí klíče. Někdo stále odemyká a zamyká.

Vedle kresby květin na skleněné výplni dveří je vymalován nápis klauzura. Znamená: tam se nesmí. Tam začíná svět dívek a žen, které se rozhodly stát se řádovými sestrami. Pro někoho nepochopitelný, pro jiného tajemný čin, ovlivněný romantickými příběhy z dob, kdy se do klášterů zavíraly panny šlechtičny truchlící nad nešťastnou láskou. Jaký je život v klášteře?

V České republice působí šedesát pět různých společenství řádových sester. K 1. lednu letošního roku měly 2326 členek. Většina z nich jsou sestry staré, které do řádů vstoupily před rokem 1950.

Po něm komunistický režim zakázal přijímat nové sestry a téměř všechna společenství řeholnic násilně rozpustil. Sestrám zakázal působit ve školách a nemocnicích, převážná část jich byla odvezena do internačního tábora v odlehlé vesnici Bílá Voda na česko-polské hranici.

Tam je dodnes unikátní hřbitov se stovkami hrobů řádových sester, které tam v nedobrovolném odloučení zemřely.

Některé řády přijímaly nové členky tajně i v době komunismu. Na veřejnosti to však nedávaly najevo. Sestry například nebydlely v klášterech, nenosily řeholní roucha a chodívaly v civilním oblečení.

Po roce 1990 začaly řády znovu přijímat. "Ta propast čtyřiceti let, kdy se nesměly přijímat nové sestry, je stále znát," říká Milada Kopecká, předsedkyně Konference vyšších představených ženských řeholních řádů. "Starušky umírají nebo jsou nemocné.
Potřebují, aby se o ně někdo staral. Jenže chybí generace těch mladších. Ty, které přišly až v posledních letech, ještě nejsou dostatečně zkušené a je jich stále málo," vysvětluje.
Řeholní řády se dělí na takzvané kontemplativní a činné.

Činnost prvních (jsou to například klarisky a karmelitky) spočívá v duchovní oblasti. Sestry žijí v přísné klauzuře, vůbec se nestýkají s veřejností, čas tráví meditacemi a modlitbami. Řády činné naopak pracují s mládeží a se starými a nemocnými lidmi.

Podmínky pro přijetí se v jednotlivých společenstvích liší jen v drobnostech. U Alžbětinek například přijetí probíhá následovně: zájemkyně absolvuje postulát, to je období nejméně šesti měsíců, po kterém si má své rozhodnutí důkladně rozmyslet.
Další rok trvá noviciát. To už dívka nosí řeholní šat s bílým závojem. Složí slib čistoty, chudoby a poslušnosti a vstupuje do juniorátu. Trvá tři roky, bílý závoj se nahrazuje černým. Poté skládá slib věčný.
Zamykání je symbol
Čtvrt hodiny před pátou ráno se chodbou budovy staré sto padesát let rozezní zvonek. V některých pokojích i budík. Pro jistotu. Sedmadvacet členek Konventu sester Alžbětinek v Jablunkově musí být před půl šestou v kostele. V černých řeholnických šatech, se závoji a bílou šňůrou kolem pasu.

Některé se tam zdrží kratší dobu než ostatní. Místo černého roucha mají pracovní - bleděmodré, opásané bílou zástěrou. Spěchají do kuchyně. Chystají okolo stovky snídaní, je čas začít s přípravou stejného počtu obědů. Pro sestry i obyvatele přilehlého domova důchodců. Každý den.

V sedm hodin mše končí. "Ne, tam ne," odhání mladá dívka v černém rouchu návštěvníka kostela, který se snaží nakouknout do chodby, v níž postupně zmizely řádové sestry. Směje se, trochu se červená. Pak znovu zachrastí svazek klíčů. Zamyká.

"Zamykání je tak trochu symbol toho, že jsme se oddělily od světa, od veřejnosti. Lidé jsou zpravidla zvědaví. Vyptávají se, myslí, že uvnitř kláštera je něco tajemného, zvláštního. Také jsme si kdysi říkaly, co tam uvidíme? Samozřejmě, jsou to normální pokoje i společné místnosti. Ale ten zvláštní pocit klidu, oddělení se od okolí, tam člověk má," vysvětluje sestra Ludmila.

Kdysi se jmenovala Monika. Vystudovala Vysokou zemědělskou školu. Do Konventu sester Alžbětinek v Jablunkově vstoupila ještě za komunismu, tajně. Rodiče jí to měli za zlé. "Bylo to riskantní. Mám dva starší sourozence. Obávali jsme se, že kvůli mně budou mít potíže v zaměstnání. Rodiče doufali, že je to jen rozmar, který mě přejde. Ale jsem tady už dvanáctý rok," vypráví.

Pochází z vesničky nedaleko Jablunkova. "Tam za tím kopcem," ukazuje z louky nad klášterem. "Ze stejné vesnice je sestra Imelda, další sestra bydlela támhle," opisuje prstem linie beskydských vrchů v česko-polském pohraničí.
Domov je blízko a přece vzdálený. Sestry za rodiči a příbuznými nejezdí. Předpisy řádu jim to povolují jen dvakrát do roka. Připadá jim to tak normální, nestýská se jim. Přece se samy dobrovolně rozhodly žít v klášteře...

Zahrada, krávy, počítač
Vede k němu alej převislých jilmů. Neobvyklé pokroucené stromy jsou jen na několika málo dalších místech v zemi. Za nimi se rozprostírá klášterní zahrada plná růží, bylinek, divizen a hrachorů.

O zahradu a záplavy petúnií a muškátů v oknech se zpravidla stará ta ze sester, která má zrovna volno. O růže nejčastěji Augustina (o které se říká, že co zasadí, to roste), o park za klášterem sestra Faustina, když skončí s dopolední směnou v kuchyni.

Zkreslené představy mnohých o tom, že se v klášteře žije stejně jako v minulých stoletích, vezmou za své v kanceláři. Sestra Imelda, absolventka střední ekonomické školy, pročítá na počítačovém monitoru došlé e-maily a s kýmsi telefonuje mobilem. "Pořídili jsme ho z úsporných důvodů. Mobil má dneska skoro každý, takže když někam voláme, vychází to levněji, než z pevné linky," vysvětluje.

Za okny je dvůr s upravenými skalkami ve svahu, zpoza něj se ozývají typické vesnické zvuky. Tam začíná klášterní hospodářství. Dvě krávy, prasata, slepice. "Zbytky z kuchyně i trávu je třeba nějak zpracovat," vysvětluje Imelda. Většina sester pochází z venkova, takže podojit krávu či okopat brambory je pro ně ta nejběžnější věc na světě. A jedna umí i jezdit na traktoru.

Jinak se sestry střídají ve směnách v domově důchodců, který v klášteře provozují. Mnohé jsou zdravotní sestry, některé si dodatečně udělaly zdravotnické kursy. Starají se tam o sedmdesát starých a nemocných lidí. Domov otevřely po devadesátém roce, protože podobné zařízení v okolí chybělo. Pořadník žadatelů o umístění je plný na pět let dopředu.

Chvíle odpočinku pro sestry je po poledni. Po obědě, který je ve třináct hodin, se scházejí na hodinku v refektáři. Ve společné místnosti si povídají. "Je to takové bytí spolu," říkají sestry. Jinak nijak zvlášť neklábosí. Při práci není čas, po večeři je modlitba a od půl desáté přísné mlčení. "Znamená to, že bychom už spolu neměly zbytečně mluvit, abychom byly klidné, měly čas na rozhovor s Pánem," vysvětluje sestra Ludmila.

Pražák by si možná v Jablunkově připadal jako v cizině. Všichni tam mluví takovou tou zvláštní řečí česko-polského pohraničí. Místo slova "někde" se říká "kajsi", význam některých výrazů si člověk musí odhadnout sám. Právě pohraničí je však důvodem, proč je v jablunkovském klášteře oproti jiným v zemi hodně mladých sester. V tomto kraji je silná katolická víra a tradice. Rozhodnutí dívek odejít do kláštera, který k této oblasti léta neodmyslitelně patří, se místní nediví. Otázku "proč?" tam mladým Alžbětinkám nikdo neklade. Tak se ptají jen novináři a lidé z velkých měst.

"Láska. Když se dívka zamiluje a je si jistá, že je to ten pravý, také si to nedá od rodičů vymluvit a uteče za ním. My jsme si byly jisté," odpovídá sestra Ludmila.
"Odchod do kláštera nemůže být útěk od něčeho jiného. Člověk je tady dost dlouho, než složí konečný slib. Za tu dobu se pozná, co skutečně cítí," míní sestra Imelda. "Do kláštera se už  nechodí z donucení. Kdysi to bývalo jiné. Bývalo běžné, že rodiče dívkám sami vybrali manžela nebo je poslali do kláštera. Z donucení ale nikdy nevzejde nic dobrého. Takové manželství nefunguje, takže by to nefungovalo ani tady."

Podívej se na obočí
"Jaké máte vlasy?" ptají se Alžbětinek jablunkovské děti, které do kláštera chodí na různé slavnosti, nebo když je sestry učí náboženství ve škole. "Poznáš to podle obočí," čelí řeholnice nevhodným otázkám. "Ale já to vím. Táta říkal, že si to pamatuje, protože s vámi chodil do školy," nedá se kluk odradit.

Z černých závojů, které na hlavách drží bílé pruhy látky obepínající brady, nevykukuje ani vlásek. Sestry nerady odpovídají na otázky, jestli si pod nimi nechávají vlasy stále růst, nebo se stříhají. "Neodhalujeme se ani jedna před druhou. Vlastně ani nevíme, jaké která z nás vlasy má," tvrdí Imelda.

Řeholní šat a zahalené hlavy nosí i na svých pokojích. Odkládají je až těsně před spaním. Nakonec ale přiznávají, že když už jsou vlasy opravdu příliš dlouhé, nůžky přijdou na řadu. "Tak nějak. Když je třeba, jedna pomůže druhé," říkají.

Ale kdo má postřeh, zastaví se u nástěnky v přízemí kláštera. Tam ještě není uzavřená část, která je vyhrazena jen sestrám. Tudy může projít i běžný návštěvník. Na nástěnce jsou fotky z obřadů, kdy se dnešní Alžbětinky stávaly řeholnicemi. Před oltářem stojí v bílých svatebních šatech, s věnečky, krajkovými závojíčky. Vidět jsou vlasy světlé, hnědé i černé, dlouhé i krátké, kudrnaté i rovné. Jde jen o to, porovnat, která je která, když dneska vypadají v černém rouchu úplně jinak.

Kromě řeholních šatů, těch běžných černých a pak pracovních, sestry jiné oblečení nemají. Pere se společně, a tak má každá na tom svém vyšitou značku, podle které si je pozná. Kupují si jenom boty. Nenápadné, pohodlné, černé nebo hnědé.
Imelda, Laurencie, Ludovíta, Beáta, Dominika, to jsou některá jména Alžbětinek, které žily či žijí v Jablunkově. Na chvíli, kdy stály před oltářem a kněz vyřkl jejich nové jméno vybrané matkou představenou, žádná z nich nikdy nezapomene. V tu chvíli každá tají dech. Čeká, co ji čeká.

"Jak mě se to nelíbilo. Říkala jsem si, kde na to matka představená přišla," vzpomíná sestra Ludmila. Dnes už nad tím nepřemýšlí. "Asi bych se už ani neotočila, kdyby na mě někdo zavolal Aničko," přemítá sestra Imelda. Jména vybírá matka představená. Někdy podle toho, jaká svatá či historická postava má výročí, jindy jméno jen tak přiřadí, podle toho, jak sama uzná za vhodné.

Tady zůstaneme
Přestože Alžbětinky k Jablunkovu neodmyslitelně patří, neznamená to, že by se městečkem běžně procházely skupinky řeholnic. Z kláštera, domova důchodců, parku a zahrad vycházejí málokdy. Neznamená to, že by to nějak předpisy řádu zakazovaly. Říkají, že není důvod. "Rozhodly jsme se přece žít tady," říká Ludmila.

Je jí kolem třiceti, podobně jako Imeldě a dalším. Mají jasno v tom, že celý jejich další život bude stejný. Alžbětinky totiž, na rozdíl od některých jiných řádů, nemění místa v klášterech, nestěhují se.

Ty, kterým je dnes osmdesát, vstoupily do Jablunkova a nikdy odtud neodešly. Nikdy zřejmě neodejde ani Laurencie, která do řádu vstoupila letos, ani Kateřina, kterou přijaly Alžbětinky loni. Nikdy se tam nestalo, že by některá porušila slib, který dala Kristu.

Co je co v klášterní mluvě:

Obláčka - obřad, při němž dívka předstupuje k oltáři ve svatebních šatech. Přebírá řeholní roucho a dozví se, jaké jméno jí matka představená vybrala.

Klauzura - část kláštera, kam mají přístup pouze řeholnice. Zpravidla se jedná o pokoje, v nichž bydlí, a o společnou místnost.

Rekreace - Chvíle, kdy řádové sestry mají volno mezi svými povinnostmi. Scházejí se ve společné místnosti a povídají si.

Ráno v jablunkovském kostele. Řádové sestry přišly ke svatému přijímání.

Alžbětinky zpívají každé ráno v Jablunkovském kostele. Na mši se sjíždějí lidé z širokého okolí.

Řádové sestry stoupají chodbou kostela. Nahoře jsou dveře a za nimi klášterní klauzura. Tam už nikdo nesmí.

Jablunkovský klášter je jedním z mála v zemi, ve kterém žijí i mladé řádové sestry. Dívka je v pracovním oblečení.

Připravuje se oběd. Každý den sestry vaří pro stovku lidí.

Ve volném čase se sestry starají o zahradu. Je plná květin a bylinek.

Za klášterem se pasou krávy. Většina sester pochází z vesnic, takže se umějí postarat i o klášterní hospodářství.

Sestra Ludmila s postiženou dívkou, o kterou se jeptišky starají.

Sestry se starají o nemocné.







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Bývalého šéfa Akademie věd Jiřího Drahoše přišla na setkání s dobrovolníky ve...
Drahoš v námořnickém tričku děkoval za 78 321 podpisů pro boj o Hrad

„Vítejte všichni na palubě,“ přivítal Jiří Drahoš dobrovolníky, kteří sbírali podpisy, aby se mohl zúčastnit volby prezidenta. Nasbírali jich zatím 78 321. Aby...  celý článek

Programátoři Ivan Buchta a Martin Pezlar. Řecký soud začal po letech znovu...
Čeští programátoři unikli řeckému vězení, chtějí se však soudit dál

V Řecku hrozilo dvěma Čechům dvacet let za špionáž, vybojovali podmínku. Teď chtějí čistý trestní rejstřík. Fotili prý jen to, co ostatní turisté na ostrově.  celý článek

Ilustrační snímek
Teploty se budou na přelomu srpna a září průměrně pohybovat okolo 24 °C

Průměrné denní teploty během následujících čtyř týdnů klesnou, zůstanou však na dlouhodobém průměru. Průměrné by na přelomu prázdnin a školního roku měly být i...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.