V tomto případě je odpověď "ano" poměrně lehká. Otázka spíš zní, zda to není málo.
Když Miloš Zeman po 11. září přihlásil zemi do války s terorem, nebyl to jen závazek ústy. Jenže co je přiměřená účast v takové válce?
Kdybychom chtěli masivně nasadit stíhací bombardéry, nepůsobilo by to asi důvěryhodně. Na Američany však nepůsobí důvěryhodně ani druhý extrém úzkostlivá snaha pohybovat se v rámci značně pofidérního mandátu OSN. A hlavně, nezaplést se do bojových akcí.
O tom, že se máme účastnit války proti teroristům, krom komunistů nepochybuje nikdo. Od 11. září se však vedou vášnivé spory o to, jak má naše účast vypadat.
Ty se vystupňovaly, když se schylovalo k válce v Iráku. Většina politiků podpořila spíše Francii a Německo, které odrazovaly Ameriku od útoku na Saddáma.
Václav Havel se naopak na sklonku své prezidentury demonstrativně přihlásil k "jestřábům", když podepsal dopis osmi politiků kritizující appeasement Paříže a Berlína. Jeho nástupce Václav Klaus naopak způsobil téměř diplomatickou roztržku, když před velvyslancem Stapletonem kritizoval Bushovy válečné pohnutky.
Česká politika se po vypuknutí horkých bojů soustředila na to, jak si v té řece zaplavat a nenamočit se. Politici poměrně otevřeně vyjadřovali cynickou myšlenku: Musíme v Iráku být, abychom dostali zakázky.
Ale nesmí nás to moc stát. Výsledkem byl kompromis - viditelné, ale z hlediska vojenské efektivnosti problematické nasazení protichemického praporu a polní nemocnice. (To není kritika statečnosti, obětavosti a výkonu našich lékařů a chemiků, pouze kritika politického zadání.)
Pokud tedy chce být země vážně součástí protiteroristické koalice, je výsadek sto padesáti komandos do Afghánistánu dobrá věc. A to i přes to, že možná půjde o život. S tím musí profesionální voják počítat.
Na druhou stranu však o krk běží teď především v Iráku. Tam se vede hlavní a mimořádně krutá bitva této války. Do tohoto boje se politici zatím neodváží vojáky poslat.
