Činoherní klub, Praha - Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen

Činoherní klub, Praha - Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. Na snímku Lucie Žáčková a Matěj Dadák. | foto: Činoherní klub Pavel Nesvadba

Tahle postel není pro měkký. Láska a smrt v Činoherním klubu

  • 0
Opět vynikající výkon Lucie Žáčkové, jíž co do kvalit částečně sekunduje Vladimír Kratina, to je hlavní devíza nového představení v pražském Činoherním klubu, které se dlouze jmenuje Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. Inscenaci recenzuje Josef Chuchma.

Mimo jiné v pražském metru lze narazit na černobílý plakát k nové hře uváděné v Činoherním klubu. Muž (v podání Vladimíra Kratiny) sedí v obleku a klobouku zřejmě v rakvi a připijí si s mladší ženou (Lucie Žáčková). Ta fotografie má jemnou a tesknou atmosféru, jako kdyby ta dvojice odplouvala řekou Léthé v Hádově říši. Onen výjev, situovaný kamsi do krajiny, se v inscenaci Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty chorvatské autory Niny Mitrović (nar. 1978) nevyskytne, ale náladou i významem odpovídá této hře, kterou autorka napsala v roce 2004 a již přibližuje slovy: „Starší muž umírá v nemocnici Milosrdných sester a rád by někomu vyprávěl svůj příběh. Inzerát. Muž. Dívka. Ti dva se setkají. Muž je na sklonku svého života. Rakovina. Dívka je na začátku, její život je ale v troskách. Bojí se příliš mnoha věcí. Ti dva se sblíží. Velmi se sblíží. Ale nevyhnutelně přichází smrt. Je to hra fragmentů, fragmentů života a lidí. Všichni ti lidé mají někde schovaná křídla, ale jsou opravdu na létání?“

Nina Mitrović

Fragmentárně odsekávané citované řádky souzní s poetikou popisované hry. Autorka ji složila z krátkých, prolínajících se a asociativně na sebe navazujících výstupů, které dohromady utvářejí více obraz určité lidské situace než příběh jdoucí odněkud někam. Od diváka to vyžaduje špetku empatie a zpočátku také drobet vůle, aby se zorientoval v tomto způsobu vyprávění a přistoupil na něj. Ale dá se to: režie Martina Čičváka tomu neklade překážky, inscenace - uváděná ku prospěchu věci bez přestávky - plyne rytmicky, bez zádrhelů. Přesto mám dojem, že zde něco drhne, ale o tom později.

Scénograf Tom Ciller využil celé šíře hlediště, aniž diskvalifikoval diváky sedící na krajích řad. Jevišti dominuje dlouhý stůl, evokující restaurační podnik, v němž pracuje barmanka Irena (Lucie Žáčková) a její kolegyně Sheila (Dana Černá) a kam za nimi chodí Irenin marný přítel Petr (Matěj Dadák) a její matka notorička (Lenka Skopalová). Barový stůl se táhne z levého kraje až do pravé části jeviště, kde není nic než kancelářská židle, v níž posedává nemocný Tom (Vladimír Kratina) a plechový nemocniční noční stolek, vzadu pak skříň. Stůl se soustavou trubek a kohoutků (teče z nich i voda) slouží rovněž jako postel a je vůbec základní plochou, na níž se „pokládají“ a promenují osudy jednotlivých figur. Styl jejich kostýmů lze označit za současný, konkrétnější místo a čas určeny nejsou. Může se to odehrávat v podstatě kdekoliv. Je ovšem poněkud záhada, proč se tu někdo jmenuje Tom či Sheila a někdo zase Irena či Petr, a proč hra nese v programu Činoherního klubu vedle českého i anglický titul (This bed is too short or just fragments). Má to snad znamenat, že ty fragmenty nesou nadnárodní, obecný význam? Ale to přece buď nesou, či nenesou bez ohledu na internacionalizaci ve jménech a názvech.

Komiksově ztvárněná ukázka ze hry Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty.

Hra je divadlem prezentována jako tragikomedie, ale víc v sobě obsahuje tragického, než komického, a když v ní prosákne humor, tak černý. Téměř výlučně jej na scénu vnášejí postavy Doktora, Novináře a Pohřebáka – odstíněně všechny tři ztělesňuje Jan Hájek. Nemocní jsou v této hře všichni, Tom fyzicky a smrtelně, ostatní na duši; paradoxně právě Tom hovoří nejvyrovnaněji, on jediný dělá dojem člověka normálního, duševně nepokrouceného. Až na Toma je tu každý zajatcem vlastních kruhů; Tomova situace je nenapravitelná, nabízí změnu jen v možnosti sejít ze světa vlastní rukou. Ostatní tápají nebo se smířili s tím, že nic změnit nedokážou, i když ještě nestojí před finální zkouškou jako rakovinou trpící šedesátník. Tíze doléhající na životy postav Niny Mitrović částečně odlehčuje a činí ji snesitelnou fragmentární struktura, při níž vyprávění svižně přechází z prostředí do prostředí a figury jako by někdy byly přítomny ve dvou situacích současně (hovoří s jedním člověkem a už při tom přecházejí do kontaktu s dalším, v jiném čase a prostoru), částečně odlehčuje. To, co člověku zbývá, praví autorka textem své „příliš krátké postele“, je unikavé, nehmotné, ale lidské – blízkost a vztah. To si můžeme dovolit všemu navzdory, včetně roztahovačnému společenskému tlaku vydělávat peníze a prezentovat se děláním sexu. 

Činoherní klub, Praha - Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. Na snímku Lucie Žáčková.

O hře

Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. (This bed is too short or just fragments).

Překlad: Jana Alfabeta Cindlerová, Hasan Zahirović. Režie: Martin Čičvák. Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka. Scéna: Tom Ciller. Kostýmy: Nina A. Stillmark. Hudba: Petr Kofroň. Hrají: Lucie Žáčková, Vladimír Kratina, Matěj Dadák, Dana Černá, Lenka Skopalová, Dana Marková, Jan Hájek a Eva Burešová. Činoherní klub, Praha, premiéra 12. dubna 2012.

„Papírově“ je hlavní postavou hry nemocný Tom, působí jako zrcadlo pro druhé a míra základních věcí života, neboť je již přímo konfrontován s absolutnem, se smrtí. Nicméně Činoherní klub ve výčtu rolí na prvním místě uvádí Irenu – jako kdyby věděl a avizoval, že ústředním výkonem a těžištěm inscenace je postava této mladé ženy v podání Lucie Žáčkové.

Čtyřiatřicetiletá členka činohry Národního divadla hostuje v Činoherním klubu potřetí, nejprve to bylo v Kunderově Ptákovině, podruhé vloni, když se vynikajícím způsobem zhostila role Blanche ve hře Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha. („Žáčková hraje Blanche s obdivuhodnou proměnlivostí, divák má pocit, jako by přímo tančila na střepinách, v něž se rozpadl její život. Její koketérie a graciéznost kořeněná jízlivou nadřazeností má mnoho podob, zábavných i tragických, a s napětím sledujeme, kam až se odváží jít, jako by vůbec nevěděla, co jí hrozí, po jaké hraně se pohybuje. Příchylnost k alkoholu je v jejím pojetí mrazivě komická hra, provokace, která se jí brzo vymyká z rukou,“ vystihla ji v Lidových novinách Jana Machalická.) Rovněž do barmanky Ireny napumpovala Žáčková napětí, tentokrát mezi touhou všemu tomu srabu se vysmeknout a uletět někam daleko nebo se aspoň vrátit na vysokou školu, kterou nedokončila. A také napětí mezi způsobilostí naslouchat druhým a vyhovět jim, a mezi schopností rázně zakročit, když jí pud sebezáchovy vyšle signál. Herectví Lucie Žáčkové je v současnosti symbiózou ženskosti blížící se ke své zralosti a dívky vržené do světa dospělých, jehož drsností se cítí být zrazena a zaskočena. Pohybuje se po jevišti rozhodně a prudce, ale také chvějivě, jako kdyby se nepatrně z toho všeho třásla a klepala. Hovoří nahlas a zřetelně, ovšem v podtextu jejích replik jsou k zaslechnutí nejistota a otázky. Zatímco výkon Žáčkové mám za znovu uchvacující, vyrovnanost a civilistnost projevu Vladimíra Kratiny nahlížím ambivalentně: To právě na jeho klidném pozadí se mohou projevit všechny mikroexprese Žáčkové? Anebo je Kratinův Tom až nemístně nonšalantní a povznesený?

Nina Mitrović v diskusi po premiéře v Činoherním klubu s režisérem Martin Čičvákem (vlevo) a ředitelem ČK Vladimírem Procházkou

Jemné předivo jejich vztahu se na jevišti bohužel pohybuje ve společnosti přímočarých a v důsledku toho vcelku nudných figur. Copánky a tetováním okrášlená a do minisukně navléknutá Dana Černá v roli Sheily je prostě režisérův omyl v obsazení; Černá je spolehlivá a přitažlivá v graciéznějších rolích, než je tahle sexuchtivá barmanka. Irenina matka v podání Lenky Skopalové je téměř nesnesitelná nikoliv svým alkoholismem, nýbrž obligátností, s níž je pojata, včetně svých promluv (kdo by chtěl vidět v Činoherním klubu zcela jinou Lenku Skopalovou, tomu doporučuji inscenaci U kočičí bažiny).  Matěj Dadák, nemohu si pomoci, se dosud herecky nepřesunul z kategorie talent do kategorie „dospělý“ herec a každou roli, kterou jsem v ČK v posledních letech viděl, uchopuje obdobně: drobnými kroky pobíhá po jevišti, rozčileně máchá rukama a vyčítavě zvyšuje hlas, vyrábí jednu figuru protivných nároků za druhou.

Činoherní klub, Praha - Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. Na snímku Lenka Skopalová a Lucie Žáčková.

Titul Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty určitě nedělá Činohernímu klubu ostudu, vztah Ireny a Toma je jímavý, zanechává v divákovi stopu k úvahám nad vlastním konáním. Ale že by se zrodila úhelná inscenace v repertoáru této scény, to jistě ne. 

 

, Kavárna

Video