Andrea Vatulíková na záložce své knihy Ona je ten tragický typ...

Andrea Vatulíková na záložce své knihy Ona je ten tragický typ... | foto: Kavárna

Tahle nová básnířka provokuje, obnažuje se a je drze zkratkovitá

  • 6
Následující text o básnické sbírce Ona je ten tragický typ... je projevem vztahu a naděje. Andrea Vatulíková byla na stáži v Portugalsku a vyhledala tam žijícího doyena české literatury Františka Listopada. Sešli se a padli si do oka. Vatulíkové nyní vyšla kniha a o třiašedesát let starší literát o té knize napsal. Zde to je.

Stmívá se nad literaturou. Mluví ze mne pesimista? Či naopak stmívání je krátký úsek času, ten z nejintenzivnějších smyslových pocitů a prožitků? Čili, jak se vám líbí. Stmívá se.

A ty, literaturo! Umíráš? Ztrácíš světlo? Přežiješ až do příštího jitra? Nebo jsi jediná, která nás a vše přežije?

O knize

Andrea Vatulíková
Ona je ten tragický typ...

Ilustrace a kresba na obálce Šárka Hinková. Nakladatelství Galén, Praha 2010, 128 stran, doporučená cena 190 korun.

Obálka knihy Ona je ten tragický typ...

Okamžik: chce se mi hovořit o knížce mladé Andrey Vatulíkové (nar. 1984) Ona je ten tragický typ... Zapomenu na titul, ledaže by chtěl být provokací. Pro vokace: hlas je v tom ostatním, v celku, na 128 stránkách. Provokace je ve způsobu, jak se vidí bez zrcadla a bez efektů, jak nás doslova nutí sledovat její cesty a zácestí, jak je obnaženě lyrická a drze zkratkovitá, takže připomíná vzdáleného Gellnera, jak s její četbou se tu a tam dostaneme do rozloh ticha mezi slovy, ticha vzácného, a znovu připomíná další jméno, Clarice Lispectorové, té také odjinud. Všichni jsme odjinud.

Asi před šedesáti lety slavný francouzský dramatik Jean Anouilh napsal první kritiku o takzvaných šaškovinách celkem neznámého autora jménem Ionesco. Přirozeně, nejsem Jean Anouilh, a  Andrea Vatulíková je jiné nátury než Eugene Ionesco, jehož hry pro kluky a holky, a tehdy ještě bez požehnání Jeana Anouilha, se hrály v malých divadelních nebo nedivadelních sálech Rive Gauche v Paříži. I stalo se, že neznámý byl uznán definitivně dokonce v konzervativním Le Figaro, že je Moliérem bez Moliéra.

Řekl jsem definitivně. Ionesco se stal Ionescem. My už dávno nejsme definitivní. Jsme rádi, že jsme. A také jsem rád, že se mohu přiznat k této prvotině, jež mě přežije, a že v dalších knížkách, vědoma rizika svého básnického putování, přežije rovněž sama sebe. Na důkaz, že tomu tak bude, si stačí přečíst knihu Ona je ten tragický typ... podruhé.
 

                                                      x x x

Andrea Vatulíková

O SEXU

A zase ať už bůh ví proč
zbytečně
usiluješ
o to co "ti patří"
o ukradenou chvíli
kdy zase jednou
rozvolníš
a rozvoníš svou ženu
(místo hádky)

Sex je hodně důležitej.
Uvolňuje v člověku napětí.
(Mick Jagger)

o chvíli vypnutí
nadechnutí (a vydechutí ACH)
o krátké bezčasí -

Ať už z nudy nebo z lásky...
marně dobýváš
(už jen tak z principu
s vědomím že se nic nezmění)
pro sladkou nicotnost
pro zatraceně krátkou
                chvíli zapomnění -

(Ze Sbírky Ona je ten tragický typ...; další ukázky lze nalézt v sobotní příloze
Kavárna deníku MF DNES 12. března 2011.)

František Listopad

Narodil se v Praze 26. listopadu 1921 jako Jiří Synek. Byl vnukem známého nakladatele Adolfa Synka (1868–1943). Maturoval roku 1939 na gymnáziu v Praze. Od roku 1941 se skrýval (otec mu zahynul v koncentráku) a účastnil se domácího odboje. Od roku 1945 začal studovat na FF UK estetiku a literární vědu a současně řídil kulturní rubriku deníku Mladá fronta. Roku 1947 byl vyslán jako redaktor časopisu ministerstva informací Parallele 50 do Paříže, kde po únoru 1948 zůstal. Vykonával různá řemesla, například režíroval ve francouzské televizi (ORTF). V roce 1959 přesídlil do Portugalska, kde zastával řadu postů, například byl ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy (Escola Superior de Teatro e Cinema). Zároveň psal a režíroval v televizi a v divadlech. Roku 2001 mu prezident České republiky udělil Medaili Za zásluhy.

Kostel sv. Anny, Praha, 9. října 2007 - spisovatel František Listopad

Publikovat beletrii začal na konci třicátých let, první kniha - básnická sbírka Sláva uřknutí - mu vyšla v pětačtyřicátém. Následovaly v rychlém sledu další sbírky – než emigroval. Od roku 1954 publikoval v exilu: básně, prózy, eseje, dramata. V rodné zemi vydával pochopitelně až po listopadu 1989, například svazky básní Soukromé sklenářství v Brně, Final Rondi, Oprava houslí a kytar, Krleš, Příští poezie, Milostná stěhování, Rosa definitiva, dále svazky prozaické Zlý pes bez zahrady a Chinatown s Rózou či esejistický soubor Tristan z města do města.

Zdroj: Slovník české literatury po roce 1945


Video