Tu "debatu" vede země, jež je vždy ochotná bojovat za svoji svobodu do poslední kapky krve svých spojenců. Čím víc se o tom mluví, tím víc je to stejné.
Politici říkají: Jsme teprve na pokraji debaty. Tváří se při tom, jako by naznačovali, že v budoucnu dodají ještě přesnější průměry radaru, jeho výkon a příkon spočítaný na víc desetinných míst, přesné stoupání závitů šroubů a pro Vojtěcha Filipa průměrnou velikost bot amerických vojáků, kteří šlápnou na českou půdu.
Tohle nic nezmění. Fakta možná něco osvětlí, něco změní a někoho zlomí na tu či onu stranu. Ale přesto se debata bude točit pořád v kruhu.
Zvláštní paradox
Jádro věci je totiž v něčem jiném než v analýzách o strategických, bezpečnostních, celoevropských, zdravotních či televizněsignálních dopadech radaru.
Radar už od začátku není ani tak otázkou faktů jako víry. Někdo věří, že by tady měl být za každou cenu, i kdyby rakety padaly, někdo věří, že by tady být neměl, i kdybychom dostávali nadosmrti důchod od americké vlády.
Většina z obou stran pro to má pádné, řekněme i vlastenecké důvody. Je to zvláštní paradox. Jeho vysvětlení dostaneme v nedávném průzkumu agentury CVVM. Vyšli jsme z něj jako junáci: skoro 90 procent z nás je přesvědčeno, že je třeba bránit stát za každou cenu.
Amerika žádá o pomoc
Anebo možná také nevyšli: 65 procent si myslí, že bychom se stejně neubránili a 60 procent považuje za zbytečné o obraně vůbec uvažovat, protože o nás stejně rozhodují velmoci. Zmatek, že...
Dá se vysvětlit jedině tak, že mnozí lidé, kteří si myslí, že se musíme bránit, si také současně myslí, že bychom se stejně neubránili, a proto je zbytečné o obraně vůbec uvažovat.
Tahle schizofrenie je novodobá česká národní nemoc. Držme se stranou, ono se to přežene. My to stejně nevytrhneme. Stejně nás nějak vypečou.
Teď jak to souvisí s radarem. Osobně si myslím, že íránské rakety ohrožují Ameriku asi jako Saddámovy atomové bomby. Amerika se však čehosi obává a žádá o pomoc.
Je úplně jedno, nakolik to opravdu hoří. Stejně tak je úplně jedno, že ve Washingtonu nemají ještě kongresmani jasno a že po prezidentských volbách možná bude mít Amerika na íránské rakety jiný názor.
O to vůbec nejde.
Tahle naše debata není vůbec o tom, jak to dopadne v Americe či v Íránu. Ta debata je o nás samých. Je to okénko do naší duše. Uvidíme, zda na konci sklesle řekneme: Čím víc se my Češi měníme, tím jsme stále víc stejní.
