Syrská krize zuří od března 2011. Po několika měsících převážně klidných demonstrací a jejich brutálního potlačování se objevilo ustálené schéma. Politickou opozici – rozpolcenou a neefektivní – posílilo narychlo poskládané vojenské křídlo operující pod standartou "Svobodné syrské armády" a také stovky džihádistů, kteří pronikli do Sýrie přes prostupné hranice a zahájili v zemi vojenskou i teroristickou činnost. Opozice, politická i vojenská, nedokázala svrhnout režim a režim nedokázal svrhnout opozici.
Autor eseje Itamar Rabinovich, bývalý velvyslanec Izraele ve Spojených státech v letech 1993 až 1996, dnes působí na Telavivské univerzitě, Newyorské univerzitě a v Brookingsově institutu. |
Syrský režim těžil z aktivní podpory alávitské komunity a z pasivního postoje dalších menšin, ale i městských vrstev v Damašku a Aleppu, jejíž příslušníci se obávali pádu režimu a jeho nahrazení islamisty či jinými radikály. Pokud jde o vnější vztahy, Rusko a Írán vystupovaly jako hlavní stoupenci režimu, zatímco západní země, Turecko a arabské státy jako Saúdská Arábie nebo Katar poskytovaly omezenou podporu různým opozičním skupinám.
Z vojenského hlediska končí válka remízou, ale režim dál ztrácí politickou půdu pod nohama. Mašinerie ústřední vlády však nebyla zasažena a život v Damašku a Aleppu si zachoval zdání normálnosti. Režim však ztrácí kontrolu nad stále rozlehlejšími částmi země. Podmínky ještě zhoršila sektářská občanská válka mezi alávity a sunnity, která vyvrcholila několika brutálními masakry.
CHAOS. Protivládní jednotka operuje v největším syrském městě Aleppu.
Nejhorší boje mezi komunitami se odehrály v nížinách východně od horských pevností alávitů, což vzbudilo podezření, že se připravují na ústup do rodného regionu v případě zhroucení režimu a snaží se rozšířit sféru vlivu.
Vlivných dezertérů přibývá
Tento stav setrvalé eroze nyní skončil, když vysoce postavení vojenští a jiní činitelé stále houfněji přecházejí k opozici. Nejvýrazněji mezi nimi čnějí bratři Tlassovi – podnikatel Firas a generál Manaf, osobní přítel Asada – kteří se stali prvními přeběhlíky z řad vnitřního jádra režimu. Tyto dezerce oslabily režim, posílily opozici a signalizují nevyhnutelný kolaps.
Totéž platí o velkém úspěchu opozice, která udeřila přímo v srdci bezpečnostního aparátu a zabila tři z nejvýznamnějších Bašárových pobočníků: jeho švagra Ásifa Šaukata, exministra obrany Hasana Turkmaního a jeho nástupce Dáuda Radžhu.
Současně s tím se těžké boje rozšířily do srdce Damašku. Příznačné je, že zatímco dříve se režim snažil nebezpečí ze strany opozice zlehčovat, o bojích v Damašku přináší syrská státní televize obsáhlé zpravodajství. Zjevně se blíží rozhodující okamžik.
Režim se potácí, ale stále ještě stojí na nohou
Na předpovědi blížícího se pádu režimu je ještě příliš brzy. Režim se potácí, ale stále se drží na nohou a na atentát na tři své významné představitele reagoval razantně: nového ministra obrany jmenoval bez otálení. Většina sil, které udržovaly režim v posledních 16 měsících při životě, zůstala nedotčená, opozice je i nadále rozpolcená a USA a jejich západní stoupenci se stále zdráhají vyvinout na Asadovu vládu výraznější tlak.
TVRDÉ BOJE. Tank syrské armády hoří po střetu s povstalci. Asadovy síly však mají velký arzenál.
Konec se však blíží a je třeba se vážně zamyslet nad několika neodvratnými riziky. Při absenci účinné, dobře organizované a mezinárodně uznávané opozice může po pádu režimu následovat anarchie, otevřená občanská válka, štěpení i rozdělení země.
Turecko je připraveno zasáhnout vojenskou silou
Velké množství uprchlíků by mohlo začít proudit do sousedních států, jimž by pak hrozilo zatažení do konfliktu. Chaos a boje by se snadno mohly rozšířit do slabých sousedních zemí, jako jsou Irák nebo Libanon. Turecko, které se stále obává dopadů syrské situace na kurdskou populaci ve své zemi, je horkým kandidátem na intervenci do Sýrie.
ZA PREZIDENTA. Asad má stále ještě dost a dost věrných bojovníků.
Další rýsující se hrozbou je scénář, ve kterém rakety a chemické zbraně Asadova režimu padnou do nesprávných rukou – nebo do nich budou jednoduše přemístěny. Izrael prozatím zachovává zdrženlivý postoj, ale naznačil, že pokud tyto zbraně skončí v rukou Hizballáhu, nebude nečinně přihlížet. Stejně tak nelze vyloučit, že se syrský režim pokusí odejít "hrdinsky" a odhodlá se k nějakému poslednímu zoufalému činu.
Tato rizika vyžadují daleko účinnější a koordinovanější mezinárodní akci, která by měla zabránit, aby vnitřní boje v Sýrii přerostly ve vážnou regionální a mezinárodní krizi. Času je stále méně.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
Copyright: Project Syndicate, 2012.
www.project-syndicate.org
