Rozstřílená mešita v Aleppu (10. května 2013)

Rozstřílená mešita v Aleppu (10. května 2013) | foto: AP

Sýrie se trhá na kusy, až to masakrování skončí, bude nejspíš bez vítězů

  • 14
Z toho, co v Sýrii započalo jako revolta proti utiskovatelskému režimu, se vyvinula sektářská občanská válka a v poslední době i zástupný konflikt. Přitom se boj stále více zašmodrchává: spojenci sledují protichůdné cíle, projevují se hluboko zakořeněná napětí mezi komunitami a situace se stává téměř nezvladatelnou.

Na jedné straně podporují Spojené státy, Evropská unie, Turecko, Jordánsko, Saúdská Arábie a Katar opozici – změť ozbrojených frakcí s odlišnými agendami a ideologiemi, od syrských nacionalistů až po globální džihádisty. Tato nejednotnost odráží rozštěpenou syrskou společnost, která je výsledkem více než čtyř desetiletí brutální autoritářské vlády.

Na druhé straně stojí Rusko a Írán (a jeho zástupce, libanonský Hizballáh), které každá z vlastních důvodů podporují režim prezidenta Bašára Asada. Ruské motivy souvisejí s dědictvím studené války. Asadův režim důsledně zaujímal protizápadní stanoviska a stavěl se do jednoho šiku se Sovětským svazem a posléze s Ruskem. Sýrie dnes představuje poslední zbývající opěrný bod Ruska v arabském světě, zatímco všichni Asadovi regionální protivníci se řadí mezi spojence USA.

Občanská válka v Sýrii trvá už dva roky a vyžádala si až 80 tisíc mrtvých (10. května 2013)

Angažmá Íránu odráží odlišný, mnohem starší boj – totiž boj sunnitů se šíity o kontrolu nad Blízkým východem. Vzhledem k tomu, že šíity ovládaný Írán poskytuje Asadovým jednotkám zbraně, peníze, vojáky a výcvik, získává sektářský rozměr konfliktu větší význam. Vládní síly se skutečně proměnily v sektářskou armádu motivovanou strachem, že pokud zvítězí převážně sunnitští vzbouřenci, vyhladí alavitskou menšinu blízkou šíitům, která v Sýrii už několik desítek let vládne.

Momentálně je situace taková, že Asadův režim má drtivou vojenskou převahu, neboť disponuje letectvem, tanky, raketami i chemickými a biologickými zbraněmi. Chce-li ho opozice porazit, potřebuje dokonalejší zbraně – a její podporovatelé jsou ochotni vyhovět. Turecko, Saúdská Arábie, Jordánsko a Katar – vesměs státy se sunnitským vedením – v posledních měsících výrazně navýšily vojenskou pomoc syrským vzbouřencům. A dokonce i Spojené státy, které až dosud odmítaly poskytnout pomoc v podobě smrtící palebné síly ze strachu, že budou vyzbrojovat globální džihádisty, nedávno oznámily, že chystají plán dodávek zbraní opozičním silám.

Pohled na rozbombardované ulice syrského města Homs (10. května 2013)

Dávné kořeny nenávisti

Napětí mezi sunnity a šíity má tendenci ostře sílit během geopolitických mocenských bojů, jak tomu bylo v Iráku v letech 2006-2008. Ještě předtím měla poslední velká bitva mezi sunnity a šíity na Blízkém východě podobu téměř nepřetržité války mezi sunnitskou Osmanskou říší a íránskou šíitskou safíjovskou říší v šestnáctém a sedmnáctém století. Osmané tehdy těsně vyhráli a nakonec si zajistili kontrolu nad Irákem. Vleklý konflikt však přispěl k úpadku obou impérií, zpustošil Irák a zanechal po sobě hlubokou sektářskou propast.

Syrský povstalec ve městě Dajr az-Zaur (10. května 2013)

Poškozený vrtulník syrské armády na letišti v Taftanazu v provincii Idlíb (10. května 2013)

Pro Sýrii to nevěstí nic dobrého. Od sedmesátých let se Asadům nedaří podporovat arabský nacionalismus s cílem sjednotit nábožensky rozdělenou populaci a místo toho se uchylují k rozvratné sektářské politice, aby získali kontrolu nad syrským obyvatelstvem. Zajistili sice svým alavitským spojencům klíčové pozice v armádě a ve zpravodajských službách, což jim pomohlo udržet si moc v zemi, avšak tato strategie rozšířila a zvýraznila rozkol mezi syrskými sunnity a šíity.

A když pak vypuklo arabské jaro, zvolil Asad stejný přístup v naději, že tím vyburcuje své alavitské spojence a zastraší zbytek veřejnosti. Tentokrát mu však plán nevyšel. Sunnitská populace v Sýrii, kterou inspirovaly revoluce v jiných arabských zemích a rozhořčila brutalita režimu, se jednoduše přestala bát – což je pro arabské autoritářství potenciálně převratný vývoj.

Naděje mizí…

Nyní se tedy plně projevují důsledky neschopnosti Asadů prosadit nějakou společnou národní ideologii. Syrští sunnité se stále více odvolávají na teologii, aby ospravedlnili nenávist vůči šíitské menšině, a normou se stávají teorie sunnitské výlučnosti, podobné ideologii a světonázoru al-Káidy. Asad si sice zajistil obnovenou podporu alavitské komunity, ale dosáhl toho za cenu zvýšení velmi reálného nebezpečí, že vzbouřenci potrestají za zločiny režimu všechny alavity. Válka zuří dál a naděje na dohodnuté řešení se snižuje.

A protože se Írán staví svou vahou – a miliardami dolarů – za alavity, zatímco jiné státy Perského zálivu dělají totéž na podporu sunnitů, trhá se Sýrie na kusy. Zanedlouho už situace dospěje tak daleko, že žádná ze stran nebude moci vyhlásit vítězství.

Bernard Haykel - profesor blízkovýchodních studií na Princetonské univerzitě.

Bernard Haykel je profesorem blízkovýchodních studií na Princetonské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video