Železničním mostem u města Nelson v kanadské provincii Britská Kolumbie otřásl v prosinci 1961 výbuch. Exploze uštípla pořádný kus betonu z mostního pilíře a doprava na železnici se na několik dní zastavila. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Kanadská jízdní policie na místě našla stopy ve sněhu a kusy primitivního časovače. Stejně jako novináři měla předem jasno: nazí teroristé opět udeřili.
Byla to totiž za poslední měsíc už sedmá sabotáž, v níž měli prsty Synové svobody, radikální odnož náboženské komunity duchoborců. Tito křesťanští anarchisté vyznávali život v komuně a odmítali veškerou pozemskou moc. Navenek se to projevovalo především tak, že neposílali děti do školy a jako zapřísáhlí pacifisté odmítali vojenskou službu.
Ti nejradikálnější z nich ve svém boji proti materialismu, pokroku a vojenské službě sem tam něco podpálili nebo vyhodili do vzduchu. Kanadská vláda proti nim tvrdě zakročila. Desítky z nich poslala do vězení, rodičům odebírala děti a zavírala je do vzdělávacího tábora, který připomínal spíš koncentrák.
Velké pálení pušek
Kořeny sekty sahají na území dnešní Ukrajiny, kde se na přelomu 17. a 18. století objevila zvláštní skupina pravoslavných věřících. Zastávala názor, že Bůh sídlí v každé živé bytosti, a proto je každá pozemská moc zbytečná. Každý je odpovědný jen svému svědomí, nikoliv světským či církevním papalášům. Odmítla carskou vládu, vojenskou službu, církevní hierarchii, rituály i uctívání ikon.
Pravoslavní pohlaváři je považovali za heretiky a začali jim říkat duchoborci, čili „bojovníci s Duchem svatým“. Název se ujal a postupem času ho přijala i samotná sekta. Podle svého výkladu však znamenal „bojovníci za Ducha svatého“.
Carská moc a církevní kruhy duchoborce kvůli jejich kacířským názorům a vytrvalé protiválečné propagandě tvrdě pronásledovaly. Car Mikuláš I. v roce 1826 vydal dekret, který je měl zlomit a asimilovat pomocí vojenských odvodů. Zatímco bojeschopní muži skončili v řadách ruské armády na Kavkaze, starci, ženy a děti zakládali osady na území dnešní Gruzie. O půl století později tam žilo asi 20 tisíc duchoborců.
V roce 1859 se tam narodil i nejslavnější z duchoboreckých vůdců. Petr Vasiljevič Verigin byl zatvrzelým vegetariánem a obdivovatelem spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého, jehož filozofie pacifismu byla duchoborcům blízká. Verigin své souvěrce instruoval z vězení, protože ho carská policie během shromáždění, na kterém měl být prohlášen duchovním vůdcem duchoborců, zatkla a poslala na Sibiř.
Verigin strávil v exilu 16 let, po celou dobu však se svými lidmi udržoval písemný styk. Duchoborci se díky jeho listům dále radikalizovali: přestali kouřit a pít, rozdělili si majetek rovným dílem, odmítali odvádět část sklizně do státních rezerv pro případ nouze, skládat carovi přísahu věrnosti a vzpírali se dokonce i matrikářům coby představitelům státní moci.
A především se stále bránili vojenské službě. Střet s carskou mocí vyvrcholil v červnu 1895, kdy za zpěvů žalmů spálili na Veriginův příkaz své pušky. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Do duchoboreckých vsí vpadli kozáci a přibližně čtyři tisíce Veriginových stoupenců vyhnali z domovů. Řada duchoborců pak během bloudění Zakavkazskem zemřela hladem.
Podívejte se na dokument o dějinách duchoborců v Kanadě (v angličtině):
Největší imigrační vlna v dějinách Kanady
Brutální zásah vzbudil mezinárodní rozhořčení, a Rusko proto po dvou letech tvrdohlavým heretikům dovolilo emigrovat. Ovšem za podmínky, že se nikdy nevrátí, náklady na odjezd si uhradí sami a jejich věznění vůdci si odsedí své tresty. Do konce roku odplulo z carského Ruska asi 7 400 duchoborců, přibližně třetina jejich komunity v Zakavkazsku. Výrazně jim v tom pomohl Tolstoj, který do emigračního fondu odevzdal celý výdělek za knihu Vzkříšení.
Nový domov duchoborci našli v Kanadě, jejíž vláda se na konci 19. století snažila zalidnit rozlehlé prérie. Náboženské exulanty, kteří měli renomé pracovitých a šikovných farmářů, proto uvítala s otevřenou náručí.
Usídlili se na území dnešní provincie Saskatchewan, kde každý muž získal 160 akrů půdy (to je přibližně 14 Václavských náměstí). Pro duchoborce, jejichž příchod je historiky považován za největší jednorázovou migrační vlnu do Kanady, byl nejdůležitější fakt, že dostali výjimku ze služby v armádě.
Na území o velikosti Belgie vyrostly během pár let desítky duchoboreckých vesnic, které nesly stejné názvy jako jejich staré osady v Rusku: Gorelovka, Slavjanka, Spasovka. Ani na životním stylu jejich obyvatel se nic nezměnilo.
Verigin, který z Ruska dorazil v roce 1902, své stoupence dokonce přesvědčil, aby osvobodili své zvířecí „bratry“ a pluhy a povozy tahali sami. Nutno podotknout, že na polích takto dřely převážně ženy, muži se lopotili na stavbách kanadských silnic a železnic.
Rozkol
Kanadská veřejnost k nim sice byla zpočátku vstřícná, brzy ale začala na duchoborce pohlížet s podezřením. Jak jejich podivné utopistické komuny fungují? Proč nechtějí posílat děti do školy? A co to jejich ženy nosí za podivné šaty? Duchoborci se posléze dostali do sporu s úřady kvůli registraci pozemků a přísaze věrnosti britské koruně. Stejně jako v Rusku se vzepřeli státní moci a oba požadavky zatvrzele odmítali.
Krize vyústila v rozštěpení hnutí. Asi desetina duchoborců se podvolila tlaku úřadů a odmítla Veriginovo vedení i komunitní styl života, svoji víru si však zachovali.
Smrt ve vlakuVlakem projíždějícím nedaleko města Farron otřásla 29. října 1924 exploze. Zahynulo při ní osm lidí včetně Petera Verigina. Vláda zpočátku obviňovala z výbuchu duchoborce, ti zase vinili úřady. Viníci se nikdy nenašli a smrt duchoboreckého vůdce dál zůstává záhadou. Komunitu dnes vede jeho pravnuk John J. Verigin. |
Verigin, aby uchránil své stoupence od jejich zhoubného vlivu, zakoupil rozsáhlé pozemky v Britské Kolumbii, nejzápadnější kanadské provincii. Do začátku první světové války se tam přestěhovalo asi osm tisíc jeho stoupenců. V mírnějším pacifickém klimatu se podobně jako v Zakavkazsku vrhli na pěstování ovoce, což jim drsné zimy v prériích Saskatchewanu neumožňovaly.
Mezi duchoborci přestěhovanými do Britské Kolumbie byli i radikálové, kteří Veriginovo učení dovedli do krajnosti. Říkali si Synové svobody či svobodnici a poprvé se objevili už v Saskatchewanu, kde svůj odpor ke státní moci a materialismu vyjadřovali protestními pochody, během kterých mašírovali rozlehlými prériemi úplně nazí. Důvod? Lidská kůže jako výtvor Boha je přece dokonalejší než jakékoliv šaty.
Další formy protestu byly nebezpečnější. Synové svobody na důkaz odporu k hmotným statkům podpalovali své domy, útočili ale i na majetky duchoborců, kteří nesdíleli jejich radikální pojetí víry. Socioložka Judy Torranceová v studii Public violence in Canada vysvětluje, že je tak chtěli osvobodit z otroctví majetku a odradit od asimilace do kanadské společnosti.
Ve 20. letech se cílem útoků a pumových atentátů staly také školy, do nichž Synové svobody zarputile odmítali posílat své děti. Zapalovali také mlátičky obilí, prokleté symboly pokroku. Většinu útoků prováděli v rouše Adamově, nábožně hleděli do plamenů, tančili a zpívali chvalozpěvy v ruštině.
Represe
Excesy nahých žhářů zpočátku řešila jen Kanadská jízdní policie, postupem času však zasáhla i vláda. V roce 1932 zpřísnila zákon zakazující veřejnou nahotu, kvůli kterému se v průběhu let za mřížemi ocitlo celkem 300 duchoborců. Obvyklý trest za hanbatý protest byl tři roky vězení.
Po druhé světové válce úřady ještě přitvrdily. Policie během několika let ze vsí Synů svobody odvezla asi 200 dětí a umístila je do tábora ve městě New Denver, kde byli za války internováni imigranti z Japonska. Zde se duchoboreckým dětem mělo dostat státního vzdělání. Bylo to však spíš vězení. Rodiče mohli své děti vidět jen jednou za tři měsíce, a to jen přes drátěný plot.
Stalin a sýryV Kanadě dnes žije přibližně 20 až 40 tisíc lidí s duchoboreckými kořeny. Asi 2 300 z nich víru svých předků stále aktivně vyznává. V Zakavkazsku už téměř vymizeli. Společenství v 30. letech těžce postihlo Stalinovo tažení proti církvím, přesto si díky geografické odlehlosti dokázali své tradice udržet a dokonce našli uplatnění v sovětském systému kolchozů - v gruzínské Gorelovce například fungoval vyhlášený závod na výrobu sýrů. Na počátku 80. let se duchoborecké vesnice v Zakavkazsku začaly vylidňovat. Mladí odcházejí do Ruska, staří pomalu umírají. Duchoborců v Gruzii je dnes posledních pár stovek. |
Synové svobody tvořili jen nepatrnou část duchoborců, veřejnost však mezi jednotlivými frakcemi hnutí nerozlišovala. Útoky nahých teroristů představovaly pro média senzaci a situaci duchborců zhoršoval i všeobecný strach z komunismu, který z nich po Říjnové revoluci a především po druhé světové válce v očích Kanaďanů učinil potenciální bolševiky.
Na přelomu 50. a 60. let dosáhly žhářské útoky a sabotáže vrcholu. Cílem byly železnice, mosty či sloupy elektrického vedení. Synové svobody si jako zapřísáhlí pacifisté dávali pozor, aby při útocích nikomu neublížili. Zranili maximálně sami sebe, dva svobodniky dokonce zabily jejich vlastní bomby.
Jejich boj proti pokroku, materialismu a kanadské vládě trval déle než půl století, během nějž podnikli více na 1 100 útoků a způsobili škody ve výši 20 milionů amerických dolarů. V polovině 60. let policie většinu útočníků pochytala a nastal soumrak sekty. Jakmile se jejich vůdci ocitli za mřížemi a Synové svobody opustili vesnice v odlehlých údolích Britské Kolumbie, poměrně rychle se začlenili do společnosti.
Plamínky starého vzdoru však čas od času ještě vyšlehly, jak připomíná například článek z listu Ottawa Citizen z 2. října 1979:
K hořícímu vagónu a pražcům vyjížděla tuto neděli policie. Na místě zastihla devatenáct podezřelých. Mnoho z nich bylo nahých a zpívali ruské chvalozpěvy. Oheň se sice na okamžik vymkl kontrole, nikdo však neutrpěl zranění. Napětí mezi Syny svobody a ortodoxními duchoborci se v poslední době zvyšuje...
