Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Syndrom vyhoření k vraždě nestačí, míní psycholog o sestře z Rumburku

  1:12aktualizováno  1:12
Bezcitnost a syndrom vyhoření. Dva důvody, o kterých se mluví v souvislosti s motivem šesti vražd v rumburské nemocnici. Podle psychologa Radka Ptáčka však jen to nestačí. „Syndrom vyhoření může způsobit vyšší chybovost, ale v žádném případě to, že lékaři či zdravotní sestry pacientům úmyslně ublíží,“ řekl iDNES.cz s tím, že žena pravděpodobně trpí poruchou osobnosti a vykazuje psychopatické rysy.

Zdravotní sestra Věra M. jde o soudu, který ji loni v listopadu poslal do vazby. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Bývalá zdravotní sestra Věra Marešová v rumburské nemocnici podle obžaloby během několika let starším pacientům píchala do žil draslík, po němž se jim zastavilo srdce. „Takto jednala proto, aby si ulehčila od svých ošetřovatelských povinností, které měla vůči pacientce, neboť se jednalo o osobu vysokého věku a nemohoucí vyžadující neustálou zdravotní péči,“ stojí v obžalobě (více o ní zde).

Právě kvůli znění obžaloby se v souvislosti s případem začal skloňovat syndrom vyhoření. Podle klinického psychologa a soudního znalce Radka Ptáčka, spoluautora dosud nejširšího českého výzkumu syndromu vyhoření u lékařů (více o něm čtěte zde), ale jen tento fenomén k vraždění rozhodně nestačí. Podle něj sestra pravděpodobně vykazuje projevy poruch osobnosti, spíše však psychopatie.

Sama Marešová vinu při výslechu odmítla. Připustila jen možnost omylu a později už nevypovídala. Podle obžaloby si však vraždy předem připravila a rozmyslela. Hrozí jí za ně až trest doživotního odnětí svobody.

Narazil jste při průzkumu mezi lékaři na to, kdy syndrom vyhoření vedl k nenávisti k pacientům?
Jeden ze symptomů syndromu vyhoření je, že lékař nebo pracovník ve zdravotnictví se v práci s pacienty a klienty odosobňuje a může mít pocit, že jej obtěžují. Syndrom vyhoření nejčastěji vzniká kolizí velkých ideálů s realitou, přemírou odpovědnosti, pracovních povinností s minimem prostoru pro sebe a svoji osobu. Pokud psychická zátěž není dostatečně kompenzovaná volným časem a dobrým ohodnocením, může dojít k tomu, že lékař nebude dostatečně empatický vůči potřebám pacientů.

Radek Ptáček

Klinický psycholog, soudní znalec. Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou dětské psychologie a forenzní psychologie. Působí na Psychiatrické klinice 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a University New York in Prague. Publikoval víc než sto původních odborných prací v domácích i zahraničních odborných časopisech. Vystudoval obory psychologie na Filosofické fakultě a pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Doktorandské studium v oboru psychologie absolvoval na Masarykově univerzitě v Brně.

Může vést syndrom vyhoření k tomu, že zdravotník začne pacienty vraždit?
Vyhořelí zdravotníci a lékaři mohou mít tendenci k neúmyslným profesním chybám. Například se věnují své práci méně, mají tendenci si ji usnadňovat a jsou méně pozorní k detailům. Samotný syndrom vyhoření ale nikdy u zdravotníka či lékaře nepovede k tomu, že pacientovi ublíží. Syndrom vyhoření vede k pasivitě, poškozování pacienta je ale aktivní a úmyslné, a to už není syndrom vyhoření, ale projev extrémně patologické osobnosti.

O motivu vražd zdravotní sestry zatím příliš nevíme, přesto soudní znalci zmiňují právě syndrom vyhoření a bezcitnost.
Syndrom vyhoření opravdu nemůže být hlavní příčinou jejího jednání, ale může to být jeden z konečných spouštěcích faktorů, který se přidá k osobnosti člověka, k tomu, s jakými předpoklady do profese vstupuje a za jakých okolností ji vykonává. Pracovní přetížení je jen pomyslnou kapkou, která otevře to, co již v té osobnosti je.

Jaké osobnostní rysy tedy hrají roli v tom, že zdravotník zabíjí?
Osobnost nemusí vykazovat přímo známky duševní choroby a velmi často je ani nevykazuje, ale tito lidé vykazují známky poruchy osobnosti. Což je jev, jenž vůbec nemusí být zachycen, protože celá řada lidí takové poruchy v běžném kontaktu velmi dobře kompenzuje. Například osoba s psychopatickými rysy může být v běžném sociálním styku velmi příjemná. Často se mluví o takzvaném povrchním šarmu, kdy si změn v osobnosti velmi často lidé nevšimnou a taková osobnost se začne projevovat a odkrývat až po určitém čase.

Je možné předem odhalit, že takový člověk může zabít?
Když to velmi zjednoduším, něco takového okolí prakticky nemůže odhalit. Většinu lidí s poruchou osobnosti nemají laici v běžném styku šanci poznat. Pokud chování takového člověka nepřesáhne určitou mez, většinou nad ním lidé mávnou rukou a řeknou si, že je prostě jen divný nebo jiný. Pokud si ale patologická osobnost v systému malými krůčky získá důvěru, dostane se šedé zóny, kdy si jí lidé přestanou všímat, protože jí věří. Pak už jen stačí, aby se složily další situační okolnosti a něco se může stát. Ale toto obvykle není možné poznat předem.

Dokáže si to dotyčný uvědomit, že začal překračovat únosnou mez?
Lidé s poruchou osobnosti jsou toho schopni obvykle až po delší psychoterapii, kterou sami chtějí podstoupit. A to ne proto, že cítí, že by mohli být nebezpeční svému okolí, ale protože nezvládají život kolem sebe. Poruchy osobnosti jsou velmi problematické a pokud nevyhledá dotyčný pomoc, těžko si uvědomí, že poruchou trpí.

U zdravotní sestry z Rumburku se hovoří o tom, že si vraždami ulehčovala práci. Takový motiv se zdá nepochopitelný.
Myslím, že něco takového je psychologicky srozumitelné, protože ta paní rozhodně nezabíjela bez motivu. Ale musíme si uvědomit, že u takovéto osobnosti bude motiv vždy patologický a nemůžeme jej tedy hodnotit naší běžnou, obecně srozumitelnou logikou. Do kontextu patologické osobnosti ale takové jednání zapadá.

Patří do profilu psychopatické osobnosti i bezcitnost?
Určitě ano. Jde o extrémní poruchu osobnosti, která je charakteristická mimo jiné mimořádnou bezcitností.

Jakou poruchu osobnosti může obžalovaná žena mít?
U podobných pachatelů se často mluví o disociální poruše osobnosti, ale ve většině případů jde spíše o polymorfní poruchu osobnosti. To znamená, že člověk nemá symptomy jen jedné poruchy osobnosti, ale eventuálně splňuje kritéria pro více poruch.

V souvislosti s obdobnými násilnými činy, a to nejen ve zdravotnictví, bývá zmiňován také pojem psychopatie. Jde o osoby na jedné straně charakteristické povrchním šarmem, příjemným vystupováním v běžném sociálním kontaktu, ale na druhou stranu osoby, jež jsou mimořádně manipulativní, takzvaně patologicky prolhané, necítí vinu, mají nedostatek empatie a zodpovědnosti a slabou kontrolu chování. Takoví lidé jsou ale právě jistým způsobem sociálně dovední, proto systémem proplouvají a často se mohou dostat i na vysoké pozice nebo posty s vysokou odpovědností. Jejích osobnostní vlastnosti z nich ovšem činí extrémně nebezpečné predátory, kteří pak mohou udělat to, co udělala zmíněná zdravotní sestra.

Jaký je rozdíl mezi poruchou osobnosti a psychopatií?
Porucha osobnosti je určena diagnostickým manuálem, mezinárodní klasifikací nemocí. Je to tedy duševní porucha, kterou může diagnostikovat každý psychiatr na základě konkrétních kritérií. Nicméně běžný život i výzkumné studie ukazují, že celá řada lidí nesplňuje psychiatrická kritéria, přestože páchají nesrozumitelné a otřesné skutky. Proto se začalo hledat, co to je, a definoval se pojem psychopatie. Tento pojem sice historicky označoval poruchy osobnosti, nicméně v současné době označuje především osobu splňující výše uvedené charakteristiky. Ovšem kritéria pro stanovení poruchy osobnosti by nesplnila. Přesto jde o velké manipulátory s nedostatkem empatie, pocitu viny či silnými emocemi. A toto všechno najdete u člověka, jenž aby si ulehčil práci, je schopen i zabít.

To, že o svém motivu zdravotní sestra nechtěla hovořit, bývá u podezřelých z vraždy běžné?
Jsou pachatelé, kteří se motivem chlubí, ale častější je, že o něm moc nemluví.

Jak se na zmíněný případ jako nezainteresovaný soudní znalec díváte?
To nelze hodnotit jinak než jako velkou tragédii. Přestože jsem vyšetřoval řadu vrahů, pokaždé mě lidská brutalita zasáhne. Na něco takového není možné se připravit a vždy vás to nutí se ptát, kde se takové zlo v člověku bere. Nicméně obávám se, že podobných osob, které pracují s lidmi a mají odpovědnost za lidské životy, může být poměrně hodně. Viz například letecká havárie v Alpách. Problém je, že šance na jejich odhalení a možnost predikovat jejich chování jsou naprosto minimální.

Podívejte se, jak loni v srpnu hovořili zástupci nemocnice o prvním podezření z vraždy. Odhalil jej tamější lékař Petr Vondráček:







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.