Necítíte k Vašovi nenávist?
Poslední noc před popravou při loučení se mnou v trestnici na Borech otec řekl: "Nemsti se. Buď dobrým člověkem, snaž se být tolerantní." Necítím tedy nenávist.
Věřil jste, že se tento soud bude jednou konat?
Doufal jsem. A snažil jsem se, aby to nastalo. Poslední noc, hodinu před jeho smrtí, jsem otci slíbil, že až nastane vhodná doba, udělám vše, abych očistil jeho jméno. To se mi podařilo, otec byl rehabilitován v roce 1968.
Vy sám jste však ještě předtím doplatil na to, že se jmenujete Píka...
Jak vás s vaší minulostí přijali na Slovensku?
Od roku 1949 jsem tam našel druhý domov. Mohu říci, že Slováci mi zachránili život. Nechali mě pracovat a v roce 1961 mi dali souhlas ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. Tu jsem vystudoval a žil poměrně nerušeně.
Neměl jste chuť emigrovat?
Ne. Právě to, jak se otec choval tu poslední noc, jak byl silný, klidný, otevřený, mi dávalo sílu přežít ty dost těžké roky.
Kdy jste začal usilovat o rehabilitaci otce?
V roce 1966 jsem poslal žádost všem orgánům od ÚV KSČ po ministerstvo spravedlnosti, aby byla zahájena obnova řízení. Dvacet let jsem schraňoval a shromažďoval různé doklady. Ty jsem předložil a s nimi i názor, že nejde o justiční omyl, ale o politickou vraždu. V září 1966 jsem o tom hovořil i s generálem Ludvíkem Svobodou, který tehdy byl ve Vojenském historickém ústavu a Píku dobře znal. A ten mi potvrdil, že otec je nevinný. Potom přišlo oznámení z ÚV KSČ a ministerstva spravedlnosti, že se povoluje obnova řízení. A 13. prosince 1968 byl otec zbaven všech obvinění a očištěn. Ovšem následujících dvacet let se o tom nesmělo mluvit.
Řekl jste, že šlo o politickou vraždu. Jak jste to věděl?
Znal jsem otce, znal jsem ho jako vlastence, vojáka, který svůj čas dával jen svému povolání, byl to čestný člověk, legionář. Neexistuje, aby takový člověk zradil vlast. To by bylo přece absurdní. A také otec v posledním dopise napsal, že nejde o omyl, ale politickou vraždu.
Věděl jste, kdo za tím může být?
Ne, ale tušil jsem. Věděl jsem, že u toho byl Vaš, Reicin, jistěže bylo spojení s dalšími. Později se mi otevřely oči, když jsem zjistil, že rozsudek se týden před vynesením projednával ve vojenské komisi ÚV KSČ. Za přítomnosti Gottwalda, Slánského, Svobody. Tam bylo řečeno, že tento proces musí být dokončen.
Jak se díváte na Svobodu, který nejdříve projednává trest smrti pro vašeho otce a pak se přimlouvá za rehabilitaci?
Neznal jsem ho jako člověka a nevím, co v tom všechno bylo. Ale později se ukázalo, že v tom bylo víc lidí. Že to byl celý systém, který směřoval k tomu zkreslit náš boj za svobodu. A byly tam i zájmy cizí služby, které neměly vyjít na povrch. Nejsem si jist, že udělal vše, co mohl udělat. Když v roce 1968 napsal, že Píka byl čestný člověk, že vykonával příkazy své vlády a prezidenta, že mu není co vytýkat, jak se to slučuje s tím, že v roce 1949 nezakročil? Možná nemohl zakročit. Ale měl.
Jak jste se dozvěděl, že otec je zatčen?
V dubnu 1948 byl v nemocnici, šli jsme na návštěvu a jednou byla postel prázdná. Odvezli ho rovnou na výslech. Pak jsem byl u něj ještě vícekrát i poslední noc, tu nejdůležitější.
 Generál Heliodor Píka |
 Milan Píka byl důstojníkem z povolání jako jeho otec Heliodor. Studoval při zaměstnání na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Po zatčení otce v roce 1948 byl degradován, z univerzity vyloučen a z Prahy vystěhován. Byl lživě obviněn, že se pokusil osvobodit otce z vězení, strávil tři měsíce ve vazbě, poté byl propuštěn na svobodu. Od roku 1949 žije v Bratislavě. (12. června 2001) |
