"Když jdeme do společnosti, ptají se nás často naprosto cizí lidé na Martina. Vlastně především díky němu jsme se velice rychle sžili se zdejšími lidmi," říká Martinova maminka.
Rodina má právo jezdit autem s označením klubu, za který jejich syn hraje - Langley Saxon. Příslušnost ke klubu hlásí i obrovská cedule před jejich domem.
Utahují si ze mne, že jsem Rus
V Americe žije Martin od jedenácti let a přiznává, že dnes už mu dělá větší problém čeština než angličtina. Narážky na to, že je cizinec, bere s nadhledem.
"Zpočátku mi to vadilo, ale jak jsem se postupně vypracoval, jsem už jeden z nich. Vybojovat si šanci hrát v týmu tady má každý, bez ohledu na to, jestli je Američan, nebo cizinec," říká.
Přesto i on je v šatně terčem vtipů. "Často mě nazývají Rusem. Ale ve správném týmu platí, že každý jeho člen musí mít nějakou maličkost, ze které si spoluhráči mohou dělat legraci. Jinak by mezi ně ani nezapadl."
"Prosadit se pro něj nebylo vůbec jednoduché," přiznává matka Lenka Petrášová. "Silný individualismus ve škole, žádné party. Musel se prosadit něčím výjimečným, aby s ním spolužáci vůbec komunikovali," popisuje situaci, do které Martin přišel.
Jaké to je, žít v cizí zemi, Martin začal poznávat v letech 1999 až 2000, kdy pobýval s rodiči v texaském San Antoniu. Jeho otec tam studoval na lékařské akademii americké armády.
"Tam dostal první základní jazykovou a ´sociální výbavu´. Proto ho pozdější přestěhování nezasáhlo tak silně, jak se stává u rodin, které do zahraničí a zejména do USA vyjíždějí poprvé," doplnila maminka.
Touha prosadit se byla silná
Martin se prosadit chtěl. "Tato vůle ho přivedla k americkému fotbalu a právě kvůli tomu neváhá denně trávit minimálně tři hodiny na hřišti, včetně sobot a nedělí, a další hodiny v posilovně," vysvětluje jeho matka.
Přestože dnes patří Martin mezi nejlepší hráče, ještě před pár lety neměl o americkém fotbalu ani tušení. "Když jsem přijel do Ameriky, překvapilo mě, že evropskému fotbalu tady říkají soccer, tedy kopaná, a hrají ho spíše holky," vzpomíná Martin.
Až do té doby také klasický fotbal považoval za poměrně tvrdý sport. Jak se mýlil, poznal až v Americe.
"Trenér v Evropě vás pochválí, když protihráči seberete míč, trenér amerického fotbalu tehdy, když někoho odstavíte tak, že se několik minut nemůže postavit na nohy. Když nad jeho tělem uděláte malý taneček a zbytek týmu vás poplácá po hlavě, teprve pak vás trenér považuje za agresivního," popisuje Martin Petráš.
Na to, aby se z něj stal vynikající hráč, má hlavně fyzické předpoklady. Měří téměř dva metry a váží metrák. "To však není všechno. Musíte mít i rychlost, sílu a mrštnost," upozorňuje fotbalista.
Největší drsňáci ve škole
Právě jeho postavy si všiml trenér zdejšího středoškolského týmu ještě před Martinovým nástupem do školy Langley High School. "Hrajeme šestou divizi, což je nejlepší divize ve Virginii," upřesňuje Martin.
Hráči hlavního týmu se ve škole těší zvláštní úctě. "Určitě jsme považováni za největší drsňáky. Je to ale zasloužené. Zlomeniny a natržené svaly jsou pro každého z nás naprosto běžným zraněním. Třeba vykloubeniny za zranění vůbec nepovažujeme. Kost se prostě ´hodí´ zpět, kloub se obváže a hraje se dál," přibližuje Martin odvrácenou stránku tvrdého sportu.
Americký fotbal je za oceánem nejen sportem číslo jedna, ale též společenskou událostí. I na zápasy školních týmu chodí stovky fandů. "Pokud se tady lidé baví o sportu, tak o fotbale. Na zápasy chodí celé rodiny a prožívají celou sezonu společně s hráči," líčí paní Lenka.
Také jejich rodinu synovo sportování zcela pohltilo. "Škola a fotbal zaberou Martinovi celý den. Manžel zase funguje jako klubový fotograf, takže chodí téměř na všechny zápasy," dodává Lenka Petrášová.
