Maljuga pak zbraň na konci bojů daroval otci Slavomíra Bureše. "Ivanovi tehdy bylo dvacet a patřil do skupiny ruských parašutistů, kteří byli shozeni jako výsadek na Kudlovskou dolinu," vypráví Bureš.
Kdosi však parašutisty vyzradil. "Došlo k přestřelce. Jednoho parašutistu pak léčili s kulkou v bérci u mojí babičky," pokračoval.
S vojákem Ivanem Maljugou se jeho otec setkal i dlouho po válce. V roce 1973 se za ním vypravil autem. "Auto nechal tatínek v Kyjevě na policii a letadlem letěl do Leningradu, kde byli i Věra s Nikolajem, další dva z výsadku. Ostatní se ztratili. Věra s Nikolajem dávali každý rok do ruské Pravdy inzerát, díky němuž pak našli Ivana. Nadlouho o něm nikdo nic nevěděl. Pěstoval si svoje včely kdesi na Ukrajině," přiblížil Bureš.
Historku z konce války Slavomír Bureš od svého otce znal dobře. O samopalu ukrytém na půdě jeho domu v Dobšicích se však dozvěděl teprve nedávno. "Než otec zemřel, řekl mi to. Tak povídám: Tak tu zbraň vytáhneme hned. Protože jsem strojař, byl jsem zvědavý na její zpracování. Ale tatínek říká: Chlapče, když já už si nepamatuju, kam jsem ji dal," vylíčil.
Špagin nebyl dokonalou zbraní, přesto se stal symbolem
Zbraň tedy objevil až před pár lety při opravě střechy. Byla zastrčena kdesi za prkny podbitými pod střechou. A jak na bývalého strojaře zapůsobila?
"No, hrubá, čistě účelová. Dělaly ji prý nějaké ženy za Uralem na soustruhu. Stroje měly údajně zalité vodou a zamrzlé, aby se nehýbaly. Navíc nějakou součástku, která se jim u samopalu lámala, nahrazovali později vojáci dřevěnou. Prostě ji vyřezali ze dřeva a ta zbraň normálně střílela dál," popsal.
Dobšický důchodce policii památečnou zbraň nenechá. Požádal, aby byla odborně znehodnocena a po nezbytné registraci si ji odnese domů. Samopal PPŠ-41 neboli Špagin přijala Rudá armáda do výzbroje v roce 1941. Do roku 1947 jich vzniklo přes pět milionů.
Podle expertů Špagin nebyl dokonalou zbraní. Přesto se stal symbolem vítězného tažení Rudé armády. Podobně tak i Ivanu Maljugovi. Podle Bureše není vyloučeno, že tento parašutista ještě žije.
