Doma prezidentova popularita klesá. Je kritizován za zákulisní zásahy do demokratické soutěže. Bylo mu vyčítáno, že se při nedávných povodních pozdě vrátil ze své vily u moře. Jeho rodinný život je terčem vtipů.
Světové veřejné mínění tyto nuance nevnímá. Když se řekne Česká republika, vybaví se většině západních lidí kromě piva ještě jméno Václav Havel.
Zejména v USA je jeho pozice neotřesitelná. Američané milují osobnosti. Američané milují pohádky. Američané milují vítězství. Havel symbolizuje silnou osobnost, pohádku i vítězství.
Aureola, která ho obklopuje, je nepřehlédnutelná. Hle, přichází neobyčejný muž pevných zásad, vězeň komunismu, vizionář a opravce věcí lidských.
Řada pozorovatelů soudí, že nebýt této Havlovy slávy, neměla by Praha šanci hostit přelomový summit NATO. Jsou zcela jistě blízko pravdy.
A to i přes to, že prezident v zahraniční politice vlastně nic převratného nevykonal. Jako jeden z prvních však v postkomunistickém Československu pochopil, co znamená NATO a spojenectví se Západem.
Rychle se vzdal romantických pacifistických názorů o překovávání mečů v pluhy. V době krizí a válečných kampaní vždy jednoznačně podporoval Severoatlantickou alianci, a to i navzdory mínění ostatních čelných politiků i náladám veřejnosti. To stačilo.
Pro Západ vytvořil Havel sám v sobě postavu spolehlivého partnera v moři často nepochopitelných změn a turbulencí. Ačkoli je to spíše dílo obratného režiséra než skutečnost, je to dílo úctyhodné.
Patrně přineslo republice víc prospěchu než zahraniční aktivity všech ostatních politiků dohromady.
Svět tleská i tomu, co může zdejšímu pozorovateli připadat jako morální kýč. Havel nevynechá jedinou příležitost, aby všechny poučil o těch správných hodnotách, aby mohl předvést úvahu o "bytí a nicotě".
Je prostě jiný než ostatní státníci a každou odlišnost moderní svět cení. I kdyby byla nakrásně prázdná.
