Krásná literatura z německého jazykové oblasti tady dlouhodobě není masově žádaným zbožím; okruh jejího publika je dost střídmý. (Pamatuji se, jak mi v 80. letech řekl tehdejší šéf Odeonu Josef Čermák: "Němci ty nám na odbyt nejdou.") Jistě i v reakci na to je početně skromná vydávaná produkce: pomineme-li německé písemnictví, jehož překlady přece jen snáze získávají podporu od různých německých institucí, je rakouská a švýcarská moderní literatura územím mapovaným tu méně než letmo.
Vždyť kupříkladu moderní rakouské písemnictví u nás edičně reprezentuje převážně Thomas Bernhard, částečně ještě Peter Handke, a pak již jde pouze o paběrky. O švýcarském písemnictví to platí tím spíš. Jako kdyby se tato literatura zastavila u dalších moderních a již zesnulých klasiků Maxe Frische či Friedricha Dürrenmatta nebo Roberta Walsera. Zajímavé je si povšimnout, jak zanedbatelně je německy psané písemnictví zastoupeno například v edici nakladatelství Argo Současná světová próza.
Takže Edici moderních švýcarských autorů, kterou v minulých týdnech rozjelo znovuzrozené zlínské nakladatelství Archa, lze principiálně jen uvítat. Souběžně se objevily hned tři švýcarské svazky: jeden od Jürga Amanna (1947) a dva od Amannova generačního druha Klause Merze (1945). Jde o publikace tenké, formátu a rozsahu básnických sbírek, ne úplně levné, ovšem vytištěné na kvalitním papíře. Ostatně i obsah je básnicky zhutnělý.
Matčina přání splněna jen částečně
O kniháchJürg Amann: Zabít matku (novela) Přeložila a předmluvu napsala Alena Nováková. ARCHA, Zlín 2009, 96 stran, doporučená cena 239 korun. Klaus Merz: Jakub spí (vlastně román) Přeložil a předmluvu napsal Milan Tvrdík. ARCHA, Zlín 2009, 60 stran, doporučená cena 179 korun. Klaus Merz: Benátské imprese Přeložil a předmluvu napsal Milan Tvrdík. Ilustrace Pavel Piekar. ARCHA, Zlín 2009, 84 stran, doporučená cena 189 korun. |
Amannova próza Zabít matku, vyprávěná v ich-formě, je neskrývaně autobiografická, napsaná nedlouho po smrti spisovatelovy matky, jíž je také kniha věnována: "In memoriam R.A.-N. (1922-2002)". V podtitulu českého vydání – na rozdíl od originálu (vyšel roku 2003) - stojí označení novela, ale tím tato próza o čtyřech částech, tato prozaická skladba o čtyřech větách, věru není. To jasně vyplývá už z předmluvy překladatelsky Aleny Nováková, jejíž text by ovšem měl být v knize umístěn coby doslov, neboť čtenáři poskytuje příliš "průvodcovský" výklad následující prózou. Nic proti takové pomoci, naopak, ale lépe ji připojit jako bonus, nikoliv ji vnucovat už v úvodu.
Možná hledal nakladatel Pavel Jungmann inspiraci v někdejší proslulé odeonské řadě Světová četba (různobarevné paperbacky s růžicí), které vždy byly vybaveny zasvěcujícím úvodem, ale to byly svazky edičně jiného charakteru; Jungmannova švýcarská edice má blíže k odeonské Malé řadě Soudobé světové prózy, v níž se informace o autorovi a díle nacházely v doslovech.
První věta Amannovy skladby v próze – nazvaná Cesta - je datována rokem 1956. Chlapec s matkou odjedou na samý jih Švýcarska, do italsky mluvící obce Caneggio, v níž nedlouho předtím skonal muž, jehož byla chlapcova matka nemanželskou dcerou. Ta cesta je pro chlapce iniciační už proto, že výprava vede do končin, kam by se jinak ve svém věku asi sotva dostal, ale hlavně proto, že matka při návštěvě příbuzných zažije nepěkné, více než chladné přivítání: pozůstalí ji vypuzují z otcova domu s domněnkou, že po nich možná bude chtít část dědictví. Sebere raději chlapce a odjíždějí zpět. "Vždyť mě nikdy nikdo nechtěl, řekla matka do ticha. Ani tvůj otec. Ani na tuhle cestu se mnou nejel. Podíval jsem se na ni. Nevěděl jsem, zda jsem ji správně pochopil. Ale já, namítl jsem, já jsem tě přece chtěl. Matka se usmála…" Touto jímavou scénou končí první věta.
Věta druhá, Nokturno, evokuje autorovy vzpomínky na dům, kde rodina žila. Matka, psychicky poznamená, depresivní, z domova často v noci odcházela a toulala se po okolní krajině. Vypravěč a jeho rodiny bratr měli své pokoje mezi ložnicí rodičů, odkud k nim doléhaly nejrůznější zvuky – i takové, které v člověku zůstávají zaseknuty nadobro…
Z předmluvy"Amann se, stejně jako např. Franz Kafka nebo Peter Handke, inspiruje hlavně vlastním nitrem. Tématem jeho knih jsou ty nejosobnější prožitky a procesy odehrávající se v jeho mysli." Alena Nováková v předmluvě knihy Zabít matku |
A pak část čtvrtá, Rekviem. Krátké, latinsky nadepsané kapitoly (citace Ježíšových slov), vyrovnávání se s matčiným odchodem. "Smrt matky byla jako zemětřesení, které přijde a neskončí, řekl mi jeden přítel. Vyprávěl jsem to bratrovi. Doprovodil jsem naši matku až ke dveřím. Prošla jimi, aniž jsme se viděli, že se otevírají. Zůstali jsme u dveří. O tom všem jsme mluvili. O životě. Jak přišel, jak míjel, jak pominul. Jak tu stojíme, a odcházíme."
Je to kondenzovaná, úsporná a sporá, nesentimentální kniha, plná citu a bolesti. Ti druzí, kteří již odešli, v nás zůstávají v podobě nikoliv scelené a kontinuální, nýbrž zpřetrhané, fragmentární, a tuto neúplnost, která nastupuje ihned po odchodu bližního, Amann mistrovsky vystihl. Zlínská řada, v níž Amannovo rekviem vyšlo, se sice nazývá Edice moderních švýcarských autorů, ale nejde prakticky v žádném ohledu o knihu moderní, určitě však běží o dílo současné – a to zaskočeností, nepřipraveností vypravěče na smrt, nevyřčeným, ale přítomných strachem z nebytí a z rychlosti, jíž je jedinci čas ukrajován.
Próza, nebo poezie? Hranice nejasná. Nevadí
Co bude vzápětí řečeno o povaze psaní Klause Merze, platí do značné míry "zpětně" i o Amannovi. Próza z roku 1997 Jakub spí (vlastně román) svého autora etablovala mezi elitu soudobé německy psané literatury a zaznamenala i značný čtenářský ohlas, dočkala se rychlých reedic.
Jestliže u Amanna je podtitulek "novela" nemístný, redakčně dodaný do české edice, pak Merzovo autorské označení prózy Jakub spí za "vlastně román" má svůj smysl. Panoramatičnost, ať společenská nebo individuálních osudů, která je jaksi předpokládaným rysem románového tvaru, je vyjádřitelná i na několika málo desítkách stran; a to, co zde oproti tzv. běžným románům "chybí", čeho se tady "nedostává", může být při čtenářské koncentraci a vstřícnosti domyšleno, dohráno mezi těmi jednotlivými údery, které tvůrce Merz zasazuje svému subtilnímu vypravěčskému nástroji. S tím se lze setkat i ve zpovědní próze Pojedete se mnou k moři, slečno?, která česky vyšla předloni, což oba svazky z Archy v informacích o autorovi bůhvíproč zamlčují.
Stejně jako Amann ve skladbě Zabít matku, tak i Merz v textu Jakub spí vede vyprávění v ich-formě, a rovněž autobiograficky (motiv bratra stiženého hydrocefalem je vzat přímo z Merzova života), také tady jsme konfrontováni s esenciálním obrazem rodinných pout ve Švýcarsku padesátých let, mikrokosmu rodiny, v níž nemoc měla "vlastně vždycky přednost". "Nejhorší pro nás byly doby, kdy nám relativně nic nebylo. Nevydrželi jsme čekat na nové rány, hned jsme se upínali k utrpení druhých, ale snášeli ho mnohem hůř než vlastní neduhy. Proto jsme se pro jistotu řízli do prstu, opařili stehno vařící vodou či si zlomili klíční kost nebo žebro."
Merz bodovým světlem svého vytříbeného, ale zcela neokázalého stylu vypíchne vzpomínku nebo situaci natolik, že četné partie vykazují intenzitu básní: "Chléb jsem rozvážel do starobince, dvanáct bílých vek pro špatný chrup. Na chodbě plné úmrtních lůžek jsem zadržel dech, abych se nenakazil. Vlhká omítka odpadávala ze stropu. Kvapem jsem vyběhl kolem zástěr kuchyňských učňů ven. Špitál obdivoval můj nový moped."
Hranice mezi prózou a poezií je u něho rozvolněná již tady, ale ještě více v další knize, kterou Archa od Merze vydala, totiž v Benátských impresích, v záznamech, které autor pořídil díky několikaměsíčnímu pobytu ve městě nad kanály. V Benátkách byl pozorovatelem jednotlivostí, vesměs takových, k nimž se neproderete skrze houštinu turistů a "zážitků" produkovaných sezónním ruchem. Merzovy imprese nespočívají toliko v prostém zachycení viditelného, ostatně již slovo imprese v sobě obsahuje rovinu skutečnosti, která se chvěje mezi tím, co "prokazatelně" můžeme spatřit. Kromě toho, že Klaus Merz usiluje o vyjádření oné chvějivé roviny existence, probleskují jeho impresemi odkazy na historii města, na dějiny umění, na moderní dějiny.
Nicméně Jakub spí je kniha, která z těch se – alespoň u mě – zadírá více pod kůži. Může-li v nás literatura (a umění obecně) kromě estetické libosti a slasti vyvolávat ještě něco, pak zcela jistě i vědomí určenosti našich životů: čím a kdy byly naše cesty formovány, co z nás z toho vyplývá. Že se to děje "opisem", totiž četbou o osudech druhých, to nepřekáží tomu, abychom pak již, navedeni uměleckým dílem, se konfrontovali sami se sebou.