Soudy v té věci nevyvíjejí velkou aktivitu. Minelli má své kontakty.
Co se přesně tehdy stalo?
Pracovala jsem v Dignitas jako Minelliho zástupkyně, ale zároveň jsem jako člověk, který pochází z pečovatelské branže, doprovázela na smrt žadatele o asistovanou sebevraždu. Do bytu v curyšské ulici Gertrudstrasse, kde jsme to prováděli, dorazil jeden napůl chromý pán z Německa. Žaludeční sondu si přivezl s sebou.
Jed jste mu dala vy?
Ne, jeden jiný asistent, já u toho v tu chvíli nebyla. Podívejte, nejdřív vám musím jednu věc vysvětlit. Natrium-pentobarbital, který se pro ten účel používá, působí v malých dávkách jako kokain. Na trhu s drogami to je hledané zboží. A já mám za to, že tento asistent namíchal muži menší dávku, než bylo zapotřebí, aby si zbytek mohl nechat. Jenže místo aby se smrt jako obvykle dostavila během půlhodiny, muž umíral více než padesát hodin. Chrchlal, dávil se, bylo to hrozné.
Jak to víte?
Ten asistent mě posléze zavolal. V bytě jsem nalezla naprosto zdrcené rodinné příslušníky. To drama trvalo dál. Přespala jsem na kuchyňské podlaze. Muž nekomunikoval, svíjel se, rozedřel si proleženiny do krve. Odešla jsem, vrátila se. Odešel i ten asistent, nahradil ho jiný.
Volala jste Minellimu?
Ano, nakonec dorazil i on. Rodina na něj naléhala, ať toho muže okamžitě převeze do nemocnice. Minelli řekl, že pouze když to nebude na jeho účet. Protestovali. Nakonec jim řekl, že mohou tomu muži sami vpíchnout dávku natrium-pentobarbitalu. Odmítli. Já také, když mě k tomu vybízel. Řekla jsem mu: Já mám tři děti, za tohle bych mohla na pět let do vězení.
On vás přemlouval k přímému usmrcení?
Ano. Pak jsem šla domů a o pár hodin později se dozvěděla, že muž zemřel. Asistent, jehož jméno vám ale z právních důvodů neřeknu, mi později řekl, že tomu muži byla vpichem do žíly podána smrtelná dávku jedu.
Kdo to udělal?
To nesmím sdělit, soudní řízení není u konce. Musíte to pochopit.
Minelli sám se několikrát vyjádřil, že ten muž po padesáti hodinách skonal proto, že jej různě v posteli otáčeli. Tím ten jed prý pak zabral.
To je nesmysl.
Proč jste vlastně v Dignitas začala pracovat?
Jak říkám, celý život jsem pracovala v pečovatelských službách. A můj manžel se s Minellim znal už z dřívějška. S úmrtími jsem se často setkávala, doprovázela jsem v posledních okamžicích mnoho lidí.
A jaký máte názor na asistované sebevraždy?
Pokud je někdo opravdu smrtelně nemocný, měl by mít možnost, aby se z utrpení a bolesti vysvobodil. Podmínkou ovšem je, aby takoví lidé byli v poslední, terminální fázi života. A v Dignitas zemřelo mnoho lidí, kteří se v takové fázi ještě neocitli. Ještě mohli žít.
Na webové stránce Dignitas jsem se dočetl, že zájemce musí předložit dokumentaci o tom, že je nevyléčitelně nemocný.
Podívejte, čtyři lékaři, kteří posuzovali pro Dignitas ty posudky, ztratili už aprobaci. Příliš vstřícně předepisovali natrium-pentobarbital. Dva invalidé z Francie ani žádné lékařské zprávy o sobě nepřivezli. Přesto jim Dignitas pomohl k sebevraždě.
U kolika sebevražd jste asistovala?
Zhruba u třiceti, možná až čtyřiceti. Lidi jsem vyzvedla na letišti a dopravila je do hotelu. Jednou z mých podmínek pro nástup do firmy Dignitas bylo, že ti lidé musí ve Švýcarsku strávit jednu noc, aby si vše mohli ještě jednou promyslet. To se dřív nedělo, hned po příjezdu se šlo do Gertrudstrasse. Museli absolvovat pohovor se mnou, lékařem, podepsat různá prohlášení. Dávku natriumpentobarbitalu jsem rozmíchala v decilitru vody. To pak musel ten člověk vypít.
Jak to vlastně v tom bytě vypadá?
Byl tam stůl a čtyři židle, olejomalba jednoho ženského aktu, kuchyňka, postel. Vše bylo hotovo za hodinu. V některých případech jsem ale vše zastavila a látku odmítla člověku podat. To když dal najevo, že si není tak úplně vším jist.
A když řekl: Ano, chci zemřít?
Pak musel podepsat ještě pár dokumentů. A mezi nimi často i všeobecné zplnomocnění pro pana Minelliho ve věci vlastního majetku.
Co na to řekla rodina?
Někdy se s ním snažili soudit, ale podívejte, on je právník. Ten člověk takto rozhodl a stvrdil to svým podpisem. Pro některé rodiny to byla tragédie. Dělo se to zejména v případech, když ten člověk přijel do Curychu sám a rodina ho v posledních okamžicích nedoprovázela. Nebo se stalo, že jedna paní z Německa zaplatila za členství v Dignitas 60 tisíc eur. I když roční členství oficiálně stojí zhruba sto eur. Rodina se těch peněz marně domáhala. Ale jen si představte, jak je to těžké. On to má černé na bílém. A oni nechtějí s věcí na veřejnost, obstarávat si právníky. Pár soudních sporů má Minelli na krku i tak.
Je pravda, že majetek převádí na svou další firmu?
Ano, na firmu SGEMKO. Ale odtud pak peníze rychle mizí jinam. Kam, to ví jen Minelli sám.
Jak byste Minelliho osobnost v několika větách popsala?
Začal s myšlenkou, která se mi zamlouvala. Také to fungovalo ze začátku jinak. Lidé museli ve Švýcarsku pobýt minimálně dva týdny a dokázat, že jsou těsně před smrtí. Ale postupně si všiml, že se tím dají vydělat velké peníze. A dovedl do důsledků svou myšlenku, že sebevražda se řadí mezi lidská práva. Kdyby záleželo na něm, natrium-pentobarbital by se ve smrtelných dávkách mohl prodávat v automatech na nádražích.
Hádají se o mrtvé
Soraya Wernliová byla dva roky pravou rukou Ludwiga Minelliho ve vedení švýcarské firmy Dignitas. Firma za poplatek ve výši 5000 eur provádí asistované sebevraždy. Minelli minulý týden pro MF DNES přiznal, že Dignitas pomohl na onen svět už dvěma lidem z Česka.S Ludwigem Minellim se Wernliová dostala do sporu poté, co ji chtěl přinutit, aby usmrtila muže, na kterého zjevně nestačila dávka jedu, kterou mu v Dignitas dali. Odmítla a dnes tvrdí, že tu vraždu o pár hodin později spáchal někdo jiný. Trestní řízení v této kauze stále trvá. Tvrdí také, že se Minelli na „obchodu se smrtí“ obohacuje v rozporu se zákonem.
