Proč ale přichází uznání nanejvýš statečného postoje těchto českých Němců, Židů a možná i některých dalších spoluobčanů až s šedesátiletým zpožděním?
Poválečná pochybení
Orgány poválečné ČR postupovaly v řadě případů zjevně v rozporu s prezidentskými dekrety, které výslovně předpokládaly ocenění postoje odpůrců nacismu a vyjímaly je z působnosti poválečných sankcí.
Jsou to právě tato pochybení, která výrazným způsobem přispěla ke kolektivnímu charakteru přisuzování viny“, nad kterým česká strana vyjádřila lítost už v Česko-německé deklaraci z roku 1997.
Křivdy spáchané v poválečném období mohly být reflektovány dávno, nebýt toho, že prostor pro reflexi byl po roce 1948 zlikvidován a nahrazen komunistickou ideologií, která znázornila všechny české Němce jako "sudeťáky", jako jednolitou masu nepřátelského obyvatelstva. Po pádu komunismu vyniklo ovšem i to, jak velký podíl na ničení zdravé reflexe tohoto období minulosti nese ideologie vzniklá v průběhu půlstoletí v prostředí "profesionálních vyhnanců". Ideologové si nekladou žádné otázky. Kladou požadavky. Požadují uznání dávno hotových pravd postavených na demagogickém vytrhávání poválečných událostí z jejich historického a mezinárodního kontextu a vyžadují splnění z nich vyplývajících nároků.
Prostor pro reflexi minulosti pomohlo rozšířit jednoznačné odepření radikálních požadavků vyhnaneckých ideologů vládou SRN, jak je vyjádřil spolkový kancléř Schröder ve Varšavě a potvrdil při návštěvách České republiky. Tento postoj spolkové vlády považujeme za o to významnější, že je sdílen i mnohými představiteli současné německé opozice.
Je to právě prostor oproštěný od ideologií a požadavků, v němž je možné alespoň po šedesáti letech reflektovat ty poválečné události, které nejsou přijatelné nejen z dnešního, ale vlastně ani z tehdejšího hlediska.
Omluva je důležitá
V doprovodném dokumentačním projektu, který vláda iniciovala a finančně podpoří, půjde nejen o vyhledávání osudů odpůrců nacismu. Půjde i o prohlubování historické paměti, o překonávání komunistickými ideology budovaného obrazu Němců žijících v českých zemích jako jednolité masy nepřátel. Lze jen doufat, že se do projektu podaří zahrnout co nejvíce lidí, jimž je vládní gesto určeno.
Jejich celkový počet lze – započítáme-li i osoby zemřelé – odhadnout na desítky tisíc.
Omluva vlády tedy není "prázdným gestem" a není v rozporu se záměry Česko-německé deklarace.
Tato deklarace je politickým dokumentem, v němž se obě strany mimo jiné zavázaly nezatěžovat vzájemné vztahy otázkami minulosti.
Jestliže dnes vláda adresuje omluvu lidem, kteří byli namísto zaslouženého ocenění postiženi a kteří se navíc po válce usídlili nejen v SRN nebo v Česku, ale třeba v USA nebo jinde, nejde primárně o česko-německé vztahy a už vůbec ne o jejich zatěžování.
Jde o náš příspěvek k pochopení tragických kapitol minulosti, v němž nám po léta bránili narudlí i nahnědlí ideologové. Taková omluva je ve slušné společnosti přijímána jako důkaz partnerství, jako vyjádření vyspělosti a schopnosti napravovat chyby.
Omluva, a to nejen v diplomacii, vzájemné vztahy nepoškozuje, ba naopak.
S našimi německými a dalšími partnery se dnes shodujeme v tom, že otázky minulosti mají být předmětem otevřené diskuse, a nikoli politického vyjednávání nebo soudních procesů.
Proto se ani nemusíme bát žádné Pandořiny skříňky, ta je společně zavřena.
