Manďákovi z Kroměříže odjeli do Thajska a kromě mladšího syna Pavla jsou z nich teď tři jména na listině pohřešovaných.
Svíčky se rozsvěcely a na schodech radnice zpíval sbor, v němž jedno místo zůstalo prázdné. Patří paní Manďákové.
Když o nich lidé hovoří, jsou to pro ně pořád Laďa a Maruška. Akdyž se o nich mluví, i vysoce postaveným mužům zčervenají oči a zalijí se leskem.
Lidé v Kroměříži najednou jako by si pletli časy. Promluví v minulém čase, pak se zarazí a převedou větu do přítomnosti. "Byl to - vlastně je to...," tak začíná každá druhá věta o panu Manďákovi a jeho rodině.
"Je smutné, že o člověku, který toho tolik dokázal a udělal pro jiné, se začne mimo Kroměříž mluvit teprve tehdy, když přijde tsunami," řekl Michal Sum, jenž je kamarádem Vladimíra Manďáka.
Jeho příběh je příběh člověka, jenž dosáhl úspěchu, a přesto zůstal sám sebou. Nikdy se nezviditelňoval, aby ukázal, že na to má.
"Pořád to byl příjemný muž od vedle, jenž si popovídá o životě a nikdy nedá najevo, že má příjem tisícinásobně vyšší než vy," řekla o něm jedna bývalá zaměstnankyně.
O Manďákovi se ve městě mluví jako o mecenáši a někteří s nadsázkou říkají: Byl to místní Baťa.
Když manželé Vojáčkovi seděli nedávno v kostele, řekla paní svému muži: "Víš, z čeho bych teď měla největší radost? Kdyby se otevřely dveře a jimi vešli Manďákovi."
 Šestice českých turistů, o jejichž život jsou největší obavy, 6. ledna 2004. |
