A nový palestinský premiér Mahmúd Abbás vyzval "svůj" lid k ukončení ozbrojeného povstání. To nejsou bezvýznamná prohlášení, i když mírovou koexistenci mezi Izraelem a Palestinci ještě nezaručují.
Od atentátu na izraelského premiéra Jicchaka Rabina v roce 1995 to mezi Izraelem a Palestinci šlo od desíti k pěti. Vytoužený mír se nekonal, prohlubující se krize naopak vedla k druhému palestinskému povstání, nekonečné vlně teroristických útoků a také k další okupaci palestinských území.
Izrael má dnes nejpravicovější vládu v dějinách země, na palestinských územích silně vzrostl vliv radikálů. Teď, po válce v Iráku a po nástupu nového palestinského lídra, je zde tedy nová šance.
Jako by se historie opakovala. I po první válce v Zálivu se začala situace na Blízkém východě měnit k lepšímu. Už několik amerických prezidentů se však před Bushem přesvědčilo, že změna situace v regionu ani nebývalé odhodlání americké administrativy ještě k dosažení trvalého míru nestačily.
Izraelsko-palestinský konflikt je vůči okolí téměř imunní. Má vlastní logiku a vyžaduje bolestné kompromisy od obou stran. Prohlášení Šarona a Abbáse jsou nadějná, ani jednoho to však zatím příliš nestálo. Horší bude, až budou nuceni opravdu jednat a narazí na odpor ve vlastních řadách. Obě strany moc dobře vědí, že půjde o jejich existenci.
