Svět udělal důležitý krok k regulaci změny klimatu, když během globálních jednání v Indonésii odsouhlasil Balijský akční plán. Ten sice snad nevypadá nijak významně, neboť svět v zásadě nezavázal ke konkrétním činům, nýbrž k dalším rozhovorům, ale já jsem ze tří důvodů optimistický.
Zaprvé, svět byl natolik jednotný, že donutil Spojené státy skoncovat s jejich neústupností. Zadruhé, přijatý plán se vyznačuje rozumnou rovnováhou ohledů. A zatřetí, realistická řešení jsou dosažitelná, což světu umožní zkombinovat hospodářský rozvoj s regulací skleníkových plynů.
Chudé země nechtějí být odsouzeny k chudobě
Prvním krokem na Bali bylo prolomit bezvýchodnost, která globální reakci na změny klimatu ochromovala od podepsání Kjótského protokolu před deseti lety. Tentokrát se svět sjednotil, a dokonce nespokojeně hučel na hlavní vyjednavačku USA, dokud nezměnila svůj postoj a Balijský akční plán nepodepsala. Rovněž se zdá, že končí neochota hlavních rozvojových zemí jako Čína a Indie jakýkoli plán podepsat, ačkoliv bude třeba vykonat ještě značné množství práce, než bude vytvořena globální dohoda, s níž budou moci souhlasit bohaté i chudé země.
Takový pokrok si vyžádá nalezení rovnováhy mezi mnoha ohledy. Zaprvé musíme stabilizovat skleníkové plyny, abychom zabránili nebezpečnému narušení klimatické soustavy člověkem – což je klíčový cíl Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu z roku 1992, na jejímž základě jednání na Bali probíhala. Zadruhé musíme při tomto úsilí ponechávat prostor pro pokračující rychlý hospodářský rozvoj a potírání chudoby. Chudé země nechtějí a nepřijmou systém regulace klimatu, který by je odsuzoval k pokračující chudobě. Zatřetí musíme jednotlivým zemím pomoci s adaptací na změnu klimatu, která už probíhá a v budoucnosti zintenzivní.
Balijský akční plán pojmenovává všechny tři problémy. Jeho hlavním bodem je ustavit Ad hoc pracovní skupinu k dosažení podrobné celosvětové dohody do roku 2009, která stanoví „měřitelné, vykazatelné a ověřitelné“ závazky ke snižování emisí skleníkových plynů. Takové závazky se mají činit v kontextu „udržitelného rozvoje“, což znamená, že „ekonomický a společenský rozvoj a potírání chudoby jsou globální priority“. Plán také vyzývá k přenosu znalostí, které by chudým zemím umožnily přijmout ekologicky šetrné technologie.
Slunce jako zdroj energie
Velkou otázkou je samozřejmě to, zda lze dosáhnout stabilizace skleníkových plynů, setrvalého hospodářského rozvoje a adaptace na změnu klimatu zároveň. Při využití našich současných technologií to možné není; ale pokud vyvineme a neprodleně zavedeme nové technologie, jež máme vědecky nadosah, pak to možné je.
Nejdůležitější výzvou je snížit a nakonec téměř eliminovat emise oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv, jako jsou ropa, zemní plyn a uhlí. Tato paliva jsou srdcem moderní světové ekonomiky, neboť dodávají kolem čtyř pětin světové komerční energie. Těchto emisí je možné se zbavit buď přechodem na obnovitelné zdroje energií, nebo snížením emisí z fosilních paliv.
Klíčovým postřehem je to, že zhruba 75 procent našich fosilních paliv se využívá jen k několika účelům: k výrobě elektřiny a tepla v elektrárnách, k pohonu automobilů, vytápění budov a energetickému zajištění několika klíčových průmyslových odvětví, jako jsou rafinerie, petrochemické závody, cementárny a ocelárny. V každém z těchto sektorů potřebujeme nové, ekologicky šetrné technologie.
Elektrárny například mohou přejít na sluneční energii anebo oxid uhličitý, který při použití fosilních paliv produkují, zachytávat a bezpečně ukládat – stejně jako velké továrny. Automobily lze konstruovat tak, aby byly díky hybridní technologii kombinující energii z akumulátorů a z benzinu účinnější. U budov lze snižovat jejich nároky na výtápění kvalitnější izolací nebo přechodem od topného oleje k elektřině vyráběné čistými technologiemi.
Dohoda k dohodám
Podle nejlepších ekonomických a technických odhadů platí, že kdyby každý z klíčových sektorů hospodářství v nadcházejících desetiletích vyvinul a zavedl ekologicky šetrné technologie, svět by dokázal uhlíkové emise dramaticky snížit za méně než 1 procento ročního globálního důchodu, čímž by předešel dlouhodobé újmě, která by vyšla mnohem dráž. Jinými slovy, svět může skloubit hospodářský růst s klesajícími emisemi oxidu uhličitého. A bohaté země si budou moci dovolit chudým zemím pomoci s úhradou nových, čistějších technologií.
Abychom do roku 2009 dosáhli dohody, musíme vykročit za dnešní obecnosti, jimiž se bohaté a chudé země dohadují, kdo nese za změnu klimatu vinu a kdo by měl uhradit náklady. Budeme potřebovat skutečný globální plán podnikání, který podrobně ozřejmí, jak se budou nové technologie na celém světě urychleně vyvíjet, testovat a zavádět. Musíme zajistit, aby všechny země přijaly ověřitelnou strategii ekologicky šetrných technologií a aby bohaté země splnily slib zahrnutý v Balijském akčním plánu, že poskytnou „finanční a jiné pobídky“, jimiž chudým státům zavedení nových technologií umožní.
V situaci, kdy náš svět postihuje tolik krizí, se možná prosazuje cynický pohled, že další v řadě globálních konferencí neudělala o mnoho víc, než že se zavázala k dalším rozhovorům. Věnujme ale raději pozornost povzbudivému poselství: 190 zemí se shodlo na smysluplném plánu a věda a technika, o něž se opírá, nám dávají realistické naděje na jeho splnění.
Před námi je ještě velice mnoho náročné práce, ale situace se v důsledku rokování na Bali zlepšila. Nastává čas vyhrnout si rukávy a uskutečnit to, co jsme si slíbili.
© Project Syndicate, 2007
. Jeffrey D. SachsVyučuje ekonomii a řídí Institut Země na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. |
