Bylo – nebylo. Ministr kultury Václav Riedlbauch, jmenovaný do původně překlenovací, poté roční vlády za ČSSD, se rozhodl exemplárně vyřešit úkol, o nějž se marně pokoušeli jeho předchůdci – vyměnit ředitele Národní galerie. Koncem února svolal poněkud nesourodou skupinu lidí (jednotlivé respektované osobnosti, jeden galerista, děkan Filosofické fakulty Karlovy univerzity, dva novináři a zástupkyně dvou profesních sdružení – jako předsedkyně UHS jsem se zde ocitla i já), aby se s nimi jako se zástupci odborné veřejnosti poradil, jak má výběrové řízení proběhnout.
Milena Bartlová, profesorka dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně a předsedkyně Uměleckohistorické společnosti
První signály podivnosti
V březnu skutečně výběrové řízení vyhlásil, přičemž podmínky výběru i členové komise vzešli ze zcela otevřeného jednání. Ministr původně navrhl, aby celá komise byla složena ze zahraničních odborníků, po debatě poradního sboru byl jejich podíl snížen na 3 z devíti. Když po několika dnech ministr komisi veřejně jmenoval, byla v ní navíc tři další jména (z toho jedno ze zahraničí), zjevně přidaná na žádost Milana Knížáka. Rovněž na ministrův návrh v komisi nebyl nikdo z pracovníků ministerstva. Stejnou otevřenou dohodou bylo sestaveno i pět jmen těch, koho ministr přímo vyzval k účasti na výběrovém řízení.
O autorceMilena Bartlová Narozena roku 1958. Profesorka dějin umění na Masarykově univerzitě, předsedkyně Uměleckohistorické společnosti Z knih Mileny Bartlové: Poctivé obrazy - Deskové malířství v Čechách a na Moravě 1400-1460 (2001), Mistr Týnské kalvárie - Český sochař doby husitské (2004) |
Národní galerie, ilustrační foto
Na scéně je Knížák
Zasedání se konalo 14. dubna a trvalo celý den. Členové komise podepsali standardní a běžně přijatelný závazek, že o okolnostech a průběhu výběrového řízení nebudou veřejně informovat až do jeho ukončení. Komise pečlivě vyslechla všechny uchazeče a rozhodovala samozřejmě nejen na základě předložených projeků, ale také na základě těchto prezentací a následné diskuse. Hlasovací systém byl komisi uložen ministerstvem a tím, že je sice komplikovaný, ale zajišťuje nejvyšší míru objektivity. Byl to dvoustupňový systém, kdy hlasující vytváří anonymně pořadí uchazečí, při sčítání hlasů se eliminují krajní hodnoty, a nakonec komise hlasuje veřejně o tom, zda prvního uchazeče doporučí jako vítěze.
Pořadí uchazečů bylo následující: Jiří Fajt (s desetibodovým odstupem od následujících, kteří pak měli odstupy mnohem menší), Richard Drury, Marek Pokorný, Vít Vlnas, Vladimir Rösel, Milan Knížák, Monika Burian. 10 hlasy proti 2 (proti byli, celkem očekávatelně, oba Knížákovi lidé) doporučila komise Fajta. Regulérnost jednání nikdo nezpochybnil. Zasedání komise byli přítomni náměstci ministra Karabec a Mikeš a ředitel odboru muzeí a galerií Wiesner. Ačkoli původně mělo být jednání v angličtině, kvůli jejich neznalosti tohoto jazyka bylo celé tlumočeno. Jejich role se omezila na pouhé pozorovatele a garanty úřední korektnosti.
Klaus s Knížákem
Barvitosti zasedání dodala samozřejmě účast Milana Knížáka, který přišel bez omluvy o 10 minut pozdě a v prvních větách komisi sdělil, že byla sestavena nekvalifikovaně a z lidí, kteří jej a jeho činnost nemohou hodotit. Peter Klaus Schuster, bývalý ředitel Staatliche Kunstsammlungen Berlin, který jako jediný z přítomných dosud neměl tu čest se osobně s Knížákem setkat, byl viditelně otřesen a myslím, že když si uvědomil, že tento muž byl po deset let ředitelem NG, vzdal dosud patrnou snahu pochopit české poměry a specifika.
Na peníze nehleďte, prosím
Celkově lze shrnout, že Fajt, Vlnas a Pokorný měli srovnatelně kvalitní a profesionální projekty i prezentace; svou prezentací a vizí – na rozdíl od příliš stručného projektu – vysoko vynikl a komisi oslovil Drury. Zatímco Pokornému mohlo v očích některých členů komise uškodit absolutorium vysokoškolského oboru "vědecký komunismus”, Fajt naopak získal svým nesporným mezinárodním rozhledem a přesahem.
Vít Vlnas
Zejména čtyři členové komise ze zahraničí zjevně posuzovali uchazeče bez ohledu na jakékoli další souvislosti, protože si uvědomovali, že dostatečně nerozumějí vnitřním podmínkám muzejního i obecně kulturního provozu u nás – například částky v rozpočtu NG považovali za nicotné a bylo třeba jim vysvětovat, že nelze automaticky přepočítávat tyto sumy na eura a že NG patří k vůbec nejlépe financovaným státním kulturním insitucím v ČR…
Standardně nestandardní praktiky
Zlý sen se ze zdánlivě úspěšného a čistě probíhajícího dění stal během několika dnů. Český mediální kanál (kanál ve smyslu žumpa) začal nechutnou dezinformační a dehonestující kampaň; po počátečních lapsech serverů Lidovky a Parlamentní listy si jí seriózní média naštěstí nevšímala. Česká intelektuální společnost ale, bohužel, zřejmě není dostatečně informačně gramotná, takže se i mezi odborníky rozšířily pomluvy s dovětkem "…ono na tom něco bude”. Ministr, který nepovažoval za slušné členům své vlastní komise ani poděkovat, se jich zastal jen vlažně a neoficiálně.
Ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze Tomáš Vlček
Nejen že ministerstvo nadále mlčelo, ale mohlo být vedle archivu Národní galerie a člena komise za NG Tomáše Vlčka jediným možným zdrojem informací a písemností, se kterými dezinformace pracovaly. Ministr začal zneužívat slušnosti a korektnosti členů komise, kteří dodržovali závazek mlčenlivosti, i sám osobně. Jím nebo jeho náměstky při různých příležitostech vyslovované výroky o tom, že jednání komise bylo pochybné, výsledky nejednoznačné a o tom, že je nutné vše ještě znovu zvážit, byly nepravdy. Ministr začal tvrdit, že všechny materiály sám prostudoval a se všemi uchazeči znovu několikrát jednal. Tím dal najevo, že práci komise vůbec nepotřeboval. Nelze tedy uzavřít jinak, než že ji celou jmenoval jen proto, aby měl jakousi civilizovanou zástěrku, která má krýt jeho autokratické rozhodnutí. Není opět divu, že se postupně rozšířily více či méně věrohodné fámy o politické i přímé korupci, která do rozhodování vstupuje.
Odpovězte si sami
Po hrozbě některých členů komise, že se veřejně distancují od dalšího průběhu výběrového řízení, a po otevřeném dopise Jiřího Davida, se ministr rozhodl, že několik dnů po volbách oznámí výsledek výběrového řízení. Prý překvapen žádostí premiéra, aby po volbách už nečinil významná personální rozhodnutí, nejmenoval nového ředitele, zároveň ale odmítl prohlásit výběrové řízení za zrušené a neúspěšné. Svému následovníkovi prý předá veškeré materiály s tím, že by se mělo vybrat z trojice Fajt – Pokorný – Rösel.
Ministr kultury Václav Riedlbauch oznámil, že volbu nového ředitele Národní galerie nechá na svém nástupci
Zcela šokující součástí tiskové konference bylo i to, že ministr prakticky zopakoval nepodložená obvinění vůči osobě Jiřího Fajta z toho, že zavinil "problémy v hospodaření NG" v letech 1997-1999. Fajt přitom nikdy nebyl generálním ředitelem NG (tím byl Martin Zlatohlávek, a před nástupem Milana Knížáka byla NG téměř rok v "nucené správě ministerstva", jak se tehdy vyjádřil ministr Dostál, pod vedením Dagmar Šefčíkové). Za stejně znějící obvinění už Fajtův právní zástupce zažaloval Milana Knížáka. Na novinářskou otázku, proč že je tak strašný politický problém vyměnit jednoho ředitele, odpověděl kocourkovský ministr: "na to si odpovězte sám…"
Mezititulky jsou redakční
