Několik stovek prokřehlých návštěvníků prochází třemi patry nad zemí a dvěma pod ní. Někteří sledují hudební koncert Orchestru snivců, jiní divadelní představení Těatru Novogo Fronta nebo videoprojekce. A snad každý si zpustošené místnosti snaží představit očima Davida Černého. Zatím to jde jen ztěžka. Do dvou let by měly být z bezútěšných místností ateliéry a galerie, internetová kavárna, divadelní a hudební sál, dokonce i kino.
Pravidelným programem by měla budova ožít již v létě. Smělý projekt přilákal i vydavatele Viktora Stoilova. "Já MeetFactory fandím," svěřuje se. "Připadá mi úžasné, že paní Wiegandová nenabídla továrnu ke komerčním účelům, ale nezištně ji propůjčila na padesát let umělcům."
Helena Wiegandová si znovuzrození své továrny samozřejmě nenechala ujít. V elegantním kožichu prošla i těmi nejzaprášenějšími sály. "Roku 1856 se tady začala vyrábět slavná Pražská šunka," vypráví o historii stavby. Kdysi k ní prý patřila i rozlehlá jatka, na jejichž místě dnes stojí pavilony tržnice.
"Provoz fungoval snad lépe než u Bati. Dědeček mého muže, pan Jeřábek, byl velice šikovný obchodník, jehož šunka vyhrála veškeré možné medaile," popisuje. Roku 1951 byla rodina vyzvána, aby veškerý majetek připravila ke znárodnění a opustila. Paní Wiegandová si ovšem zjistila, co se v továrně za komunistické éry odehrávalo: vyráběly se tu speciální lahůdky pro členy vlády, fungovala zde i restaurace.
Od poloviny osmdesátých let ovšem budova opuštěně chátrala. Roku 1999 zemřel potomek slavné rodiny Robert Jeřábek, její druhý manžel. Wiegandová přemýšlela, jak dědictví využít až do chvíle, kdy náhodou zhlédla televizní debatu s mladým kontroverzním sochařem Černým. "Řekla jsem si, že přesně takového umělce potřebuji: je dynamický a trošku útočný, ale hlavně schopný postavit se té obrovské devastaci, aniž by dlouho naříkal. A vyšlo mi to: trošku se tu porozhlédl, zametl jednu místnost a vytvořil v ní projekci Maso. Tu, za kterou potom získal Cenu Jindřicha Chalupeckého," vypráví.
Když mu továrnu nabídla, Černý chvíli nevěřil. "V naší zemi je skutečně bizarním jevem člověk, který na majetku nechce vydělávat. Ale potom jsem si řekl, že je to skvělá příležitost," vzpomíná. Wiegandová dobře ví, že přišla o nemalé peníze. "Ale Praha potřebuje kulturní projekt, jakým bude právě MeetFactory, vždyť podobná centra jsou skoro v každém větším městě na Západě. Například v Curychu jsem navštívila velkoryse pojatou Rote Fabrick," vypráví s nadšením. Právě tam si uvědomila, že není podstatné, jestli se konvenčním lidem podobné enklávy zamlouvají nebo ne. "Jejich návštěvnost je obrovská. Mladá a střední generace se totiž bouří proti honosnosti klasických galerií," všimla si.
V budoucích holešovických ateliérech budou mít zahraniční umělci převahu nad českými. "Smysl projektu je také v tom, aby do Prahy přijeli cizinci," upozorňuje Černý. "Přinesou část své kultury a potom si odvezou něco z té zdejší nazpět. Mělo by tu docházet k mísení myšlenek, a také proto jsme zvolili název MeetFactory." (Toto jméno je slovní hříčkou: 'meat' znamená anglicky maso, zatímco 'meet' setkávání.) Továrna bude patřit nejaktuálnějším uměleckým trendům, které obvykle nemají dostatek prostoru například v síních Národní galerie.
"Jiří Anderle nebo Olbram Zoubek zde tudíž pravděpodobně vystupovat nebudou," potvrzuje Černý a dodává: "Nechceme žádnou byrokracii - umělci budou komunikovat bezprostředně mezi sebou a diváky." "A přesně takový generační spor každá společnost potřebuje," přikyvuje spokojeně Helena Wiegandová.
 Hlavním iniciátorem nového stánku je třicetiletý sochař David Černý. "Cílem je vytvořit prostředí a situaci, kde se budou prolínat lidé a nápady," plánuje. (30. 1. 2001) |
 Od léta bude v Holešovicích v provozu pětipatrová kulturní továrna Meetfactory. Budoucí galerie zatím připomíná spíše umělecký squat. (30. 1. 2001) |
