Ti se asi budou ptát: Není to pouhý Bushův trik? Za vlády současného prezidenta se přece Amerika uchýlila k jednostranné politice. Washington dával najevo, že evropské spojence nepotřebuje.
Jenže časy se mění. Bush prohlásil, že v okupovaném Iráku hodlá více zapojit nejen OSN, ale také NATO. Američané čelí v Iráku velkým problémům a potřebují spojence, kteří by se s nimi podíleli na stabilizaci i obnově země. Aliance má podle Washingtonu sehrát významnou roli i v podpoře reforem celého Blízkého východu a severní Afriky.
Posun v postojích USA naznačuje, že se proměňuje americká vnitropolitická scéna. Ministerstvo obrany pod vedením Donalda Rumsfelda už nemá takové slovo jako v době útoku na Irák. Ze svých radikálních představ musel ustoupit také další „jestřáb“ – viceprezident Dick Cheney.
Více je naopak slyšet hlas ministerstva zahraničí pod vedením Colina Powella. Ten vždy považoval spojenectví s Evropany v NATO za velmi důležité.
Přesto se řada Evropanů domnívá, že skutečný přelom ve vztazích mezi oběma břehy Atlantiku nepřinese istanbulský summit, nýbrž až nadcházející prezidentské volby v USA. Tedy pokud v nich vyhraje Bushův soupeř – demokratický kandidát John Kerry.
Kerry má větší důvěru
Kerry skutečně prohlašuje, že funkční NATO považuje za svou prioritu. Obviňuje prezidenta Bushe, že velmi poškodil pověst Spojených států v Evropě. Lepší spoluprací s Evropany hodlá snížit zátěž, kterou dnes Američané nesou na svých bedrech v okupovaných zemích – Iráku i Afghánistánu.
Je však mezi Bushem a Kerrym opravdu nějaký zásadnější rozdíl? List The New York Times v jedné ze svých analýz dospěl k názoru, že nikoliv. Oba politici prosazují pokračování americké mise v Iráku v příštích měsících, oba jsou pro zapojení mezinárodních organizací včetně NATO.
Rozdíl však existuje. Evropané vnímají oba muže rozdílně. Ačkoliv jejich slova znějí v současnosti podobně, větší důvěru má Kerry. Není totiž tolik zatížen minulostí a nikdo ho nespojuje s krizí ve vztazích Washingtonu s Německem a Francií v době války v Iráku.
Leckdo Bushe podezírá, že dnes pouze hledá cestu, jak ukončit americké trápení v okupované zemi. Prosazuje sice větší zapojení NATO, ale zároveň ho nepovažuje za příliš pravděpodobné, neboť je nakonec odmítnou sami Evropané.
I Kerryho argumentace má ovšem slabé místo. Demokratický kandidát se totiž příliš nezabývá variantou, že Evropané nebudou ochotni či schopni svou vojenskou přítomnost na Blízkém a Středním východě posílit. Nikde není psáno, že Francouzi a Němci vyjdou Kerrymu po jeho případném zvolení okamžitě vstříc.
Takový vzdělanější Bush
Skutečný rozdíl mezi Bushem a Kerrym je zřejmě nutné hledat v motivacích, které je vedou k příznivějšímu postoji vůči NATO. Bush byl ke své současné politice dohnán okolnostmi, především nepříznivým vývojem v Iráku.
U Kerryho a jeho poradců se dá přece jen předpokládat, že mají povědomí o potřebě spojenectví s Evropou více zažité. O demokratickém kandidátovi se říká, že je sice podobný jako Bush, ale že je vzdělanější, napsal španělský list El País.
John Kerry své zahraničněpolitické plány hodně konzultuje s lidmi z bývalé administrativy Billa Clintona. Ti jsou také ochotni jednat třeba bez mandátu OSN, jak se ukázalo při akci NATO v Srbsku v roce 1999. Ale závažnějších konfliktů s Evropou se vždy snažili vyvarovat.
V době istanbulského summitu se Evropané mohou oprávněně obávat, že Bushovi půjde spíše o společné fotky se světovými státníky, než o opravdové spojenectví. Díky těmto fotkám totiž může čelit Kerryho kritice a v předvolební kampani dokazovat, že není ve světě izolován.
Ale z druhé strany: Neokonzervativci už skutečně ztratili svůj někdejší vliv i v Bushově vládě.
