Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tajná operace Mušketýr obnažila před šedesáti lety bídu evropských impérií

  10:24aktualizováno  10:24
Přesně před šedesáti lety vpadla izraelská vojska na Sinaj a rozpoutala Suezskou krizi. Přestože jednotky Velké Británie, Francie a Izraele porazily egyptskou armádu, americké pohrůžky a intervence Organizace spojených národů ofenzivu zastavily. Diplomatické selhání bylo začátkem konce koloniální éry Londýna a Paříže.

29. října 1956 odpoledne zahájila izraelská armáda operaci Kadeš, jejímž cílem bylo dobýt strategické pozice na Sinajském poloostrově, odstranit blokádu Tiranské úžiny a znemožnit další výpady palestinských geril z pásma Gazy (tehdy pod egyptskou kontrolou) na území židovského státu.

Velitel izraelské armády Moše Dajan nechal vojáky shromáždit nejprve u jordánských hranic, aby předešel vyzrazení záměru. Invazi odstartovaly letecké údery bombardérů na egyptské pozice na Sinaji. Zatímco tanky překračovaly hranice s Gazou na východě poloostrova, výsadkáři seskakovali z letadel u průsmyku Mitla v západní části Sinaje, kudy vedla klíčová zásobovací komunikace.

Zaskočené egyptské velení dlouho nechápalo, jaký je skutečný rozsah vojenské akce, a mylně považovalo střety na východě za další izraelskou odvetu proti Palestincům. Než na Sinaj dorazila egyptská armáda, Izraelci již obsadili strategické body ve vnitrozemí a zaujali obranné pozice.

Izraelské jednotky u průsmyku Mitla na západě Sinaje během Suezské krize v roce...
Vojenské tažení izraelských, britských a francouzských jednotek na Sinaji během...

Iraelské jednotky využily momentu překvapení a obsadily strategické pozice na Sinaji

Dva mušketýři

Izraelský vpád na Sinaj byl však jen první fází tajné operace Mušketýr, na níž se již dříve dohodli zástupci Velké Británie a Francie. Jejich cílem bylo opětovné získání kontroly nad Suezským průplavem a svržení egyptského prezidenta Gamála Násira, který během revoluce v červenci 1952 nahradil svrženého krále Farúka a byl ochoten jednat i se Sověty.

Příslovečnou poslední kapkou se stalo znárodnění Suezského průplavu, vlastněného francouzskými a britskými akcionáři. Násir k němu přikročil poté, co mu Británie a Spojené státy odmítly poskytnout přislíbenou finanční pomoc při stavbě Asuánské přehrady na Nilu (což byla pro změnu odveta za egyptské uznání Čínské lidové republiky).

Na základě předchozí domluvy vyhlásily oba evropské státy na druhý den invaze ultimátum, požadující okamžité příměří na Sinaji. Když na výzvu Egypt podle očekávání nezareagoval, zahájila koalice na začátku listopadu vojenskou intervenci pod záminkou ochrany Suezského průplavu.

Během prvních dnů bombardovaly britské a francouzské jednotky egyptská letiště a zničily přes dvě stě egyptských letadel. Při následné pozemní ofenzivě se tisíce spojeneckých výsadkářů vylodily u přístavního města Port Saíd a postupovaly podél kanálu. Egypťané před nimi ustoupili, předtím ale potopili v průplavu několik lodí, čímž vodní cestu účinně zablokovali.

Britský letoun Sea Venom poškozený protiletadlovou střelbou přistál bez...
Kouř stoupá z hořících ropných nádrží v přístavním městě  Port Saíd po...

Nálety britských a francouzských letadel předcházely výsadkům podél Suezského průplavu

Vítězové a poražení

Vojenské úspěchy však nakonec přebily politické tlaky. Američané, kteří se Násira snažili dlouhodobě získat na svoji stranu, pohrozili Britům ekonomickým útokem na libru. Následně také prosadili vůbec první mimořádné Valné shromáždění Organizace spojených národů, jež vyústilo v rezoluci vyzývající ke stažení všech vojsk z oblasti.

Zároveň byla sjednána mírová mise Pohotovostních jednotek OSN (UNEF), jež měla vymáhat příměří a zajistit provoz v Suezském průplavu. Vznikla především díky úsilí generálního tajemníka Daga Hammarskjölda a kanadského ministra zahraničí Lestera Pearsona, jehož podíl na misi ocenila švédská Akademie věd v následujícím roce udělením Nobelovy ceny za mír.

Izraelský premiér David Ben-Gurion prohlásil kampaň bezprostředně po skončení za velké vítězství. Mezinárodní nátlak však nakonec přinutil okupační jednotky ke stažení ze Sinaje. Izrael přesto dosáhl alespoň otevření Tiranské úžiny, čímž znovu získal přístupovou cestu pro lodě do Rudého moře.

Povstání Maďarů v roce 1956 utopily sovětské tanky v krvi

Sinajská válka pomohla Sovětskému svazu. Ten se sice do konfliktu vložil se zpožděním, neboť ve stejné době řešil pokus Maďarů svrhnout komunistický režim, nicméně výhrůžky Sovětů vojenskou intervencí ve prospěch Egypta, jež americký prezident Dwight Eisenhower považoval za předzvěst třetí světové války, získaly socialistickému táboru sympatie řady blízkovýchodních zemí a zahájily éru sovětského vlivu v oblasti.

Z politického nezdaru západoevropských mocností pak těžil především Násir, jehož prestiž v arabském světě rázem stoupla. Nejen že uhájil egyptskou správu Suezského průplavu, ale v očích mnoha obyvatel Blízkého východu se úspěšně postavil evropskému imperialismu i izraelskému sionismu.

Na diplomatické pochybení tak doplatily hlavně Británie s Francií. Suezská krize naplno ukázala, že dosavadní světoví hegemoni ztratili někdejší mezinárodní vliv, zhoršila vztahy evropských lídrů s částí zemí třetího světa i se Spojenými státy a popohnala proces dekolonizace zámořských území.

Příslušníci 890. praporu Výsadkářské brigády izraelské armády s náčelníkem...
Britští výsadkáři vedou zajatého egyptského vojáka u přístavního města Port...

Izraelci svých cílů během sinajské války dosáhli, Britové a Francouzi skončili jako poražení

Československé narušení rovnováhy

Ač společné zájmy vedly Izrael ke spolupráci s Francií a Británií při plánování sinajské kampaně, napadnout Egypt zamýšlela izraelská vláda již dříve. Jednou z rozhodujících okolností přitom byla dohoda mezi Egyptem a Československem o dodání vojenského materiálu, oznámená v září 1955.

Do té doby regulovala import zbraní na Blízký východ trojstranná úmluva mezi hlavními dovozci vojenského materiálu, jimiž byly Spojené státy, Británie a Francie. Tyto země se již v roce 1950 dohodly na omezení prodeje zbraní Arabům a Izraelcům s tím, že množství výzbroje dodané jedné straně musí být vyváženo stejným množstvím zboží pro stranu druhou.

Moskva–Praha–Káhira

20. září 1955 podepsaly česká a egyptská vláda ve Varšavě dohodu o dodání vojenského materiálu. Československo sehrálo roli prostředníka, většina výzbroje pocházela od Sovětů.

Podle smlouvy měla Káhira od Československa a Sovětského svazu obdržet 120 až 200 stíhacích letounů Mig-15, 30 až 60 bombardérů Iljušin Il-28, několik cvičných a dopravních letounů (mezi nimi víceúčelové letouny Iljušin Il-14), 200 tanků T-34, lehká a těžká děla a munici.

Polsko a Sovětský svaz měly dále dodat šestnáct lodí a tři ponorky. Celková hodnota dodaného materiálu se odhaduje na 140 milionů amerických dolarů.

Násir se v padesátých letech opakovaně snažil přimět Američany, aby Egypt zásobovali větším objemem vojenského materiálu, a ve snaze vyvinout na ně nátlak začal jednat o prodeji zbraní také se Sovětským svazem. Tehdejší první tajemník ústředního výboru sovětské státostrany Nikita Chruščov vycítil příležitost získat vliv na Blízkém východě a Egyptu vyšel ochotně vstříc.

Vzhledem k tomu, že americký Kongres prodej nadále blokoval z obavy, aby Egypt zbraně nepoužil proti Izraeli, Násir se domluvil na dodávce sovětského zboží prostřednictvím Československa. Na sever Afriky tak zamířily stovky stíhacích letadel i bombardérů, tanků a obrněných vozů a další vojenské techniky. Krátce před vypuknutím Suezské krize poslalo Československo do Egypta rovněž instruktory, kteří místní piloty přecvičovali na ruské stíhačky.

Paradoxem je, že právě Československo se významně podílelo na vyzbrojení izraelské armády na konci čtyřicátých let, kdy v době mezinárodního embarga poskytlo pomoc nově vzniklému židovskému státu. V době Suezského konfliktu však výzbroj izraelské armády pocházela již převážně z Francie.

Křišťálová Lupa 2016
Autor:






Hlavní zprávy

Ovesné košíčky plněné jogurtem
Ovesné košíčky plněné jogurtem

Zdravá rychlovka pro celou rodinu.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.