Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Subkultura skinheadů prošla vývojem, rasisté z ní zmizeli

Doporučujeme   16:54aktualizováno  7. března 16:15
Obrázky z litvínovského sídliště Janov, kde se loni na podzim neonacisté pokusili o romský pogrom, podle redaktora MF DNES Honzy Vedrala připomínají film Nahota na prodej ze začátku 90. let. Jsou na nich ale skinheadi a jací? Kolik je mezi nimi rasistů?

Několik stovek příznivců krajně pravicové Dělnické strany se chce vydat na pochod do sídliště Janov. | foto: ČTK

Koncem loňského roku se na litvínovském sídlišti Janov, kde politika developerů vytvořila ghetto z takzvaných problémových rodin s vysokým procentem romské populace, pokusili násilníci pod rouškou demonstrace Dělnické strany o pogrom.

Ocelové tyče, Molotovovy koktejly, dlažební kostky a krátký sestřih vlasů některých účastníků se staly kulisami pro televizní záběry připomínající pomalu již legendární český béčkový film Nahota na prodej.

I díky podpoře od místních obyvatel zároveň mohly zkratkovitě evokovat atmosféru raných devadesátých let, kdy mezi nejprodávanější hudební artikl patřily rasistické nahrávky kapely Orlík herců Daniela Landy a Davida Matáska a kdy ulicemi Prahy na prvního máje pochodovala mládež s holými hlavami a vykřikovala hesla jako "Cikáni do plynu!".

Skinheads se pro řadu Čechů stali synonymem pro rasisty či neonacisty. Jenže v Janově to bylo jinak, neboť situace se mezitím radikálně proměnila. Dneska totiž - navzdory mediálnímu obrazu - je mnohem víc skinheads mezi bojovníky proti rasismu než na druhé straně barikády.

I posledním, koho zatím připravil o život český neonacista, byl před rokem příbramský skinhead Jan Kučera. Subkultura tu totiž - mimo zájem žurnalistů - prošla živelným vývojem, který by se dal shrnout jako postupné objevování opravdových kořenů. Kdo a proč tedy dnes jsou a kdo a proč v minulosti byli čeští skinheads?

Rozčuch a mumraj

"Hlavu mají oholenou na tři milimetry, na sobě o několik čísel větší kalhoty od modráků na tenkých červených šlích, na nohou ocvočkované boty s ocelovými podkůvkami, zvané ´zetory´. Jsou přímí potomci řemenů - s určitou dávkou spontánní surovosti navíc. Ti, co mají vlasy o poznání prorostlejší, si říkají kartáči. Střihouni i kartáči se specializují na terorizování tak hrozivých typů, jako jsou hippies a homosexuálové, pákistánští přistěhovalci a drobné staré paní," píše se v jednom z dobových novinových textů, zřejmě ze začátku sedmdesátých let; dnes koluje jako žert na internetu.


Skinheadi

Podobně jako ostatní subkultury mládeže na území Československé socialistické republiky, byli i skinheads poznamenáni informačním filtrem.

Přestože subkulturu v Británii tvořili především mladí příslušníci dělnické třídy a reprezentovali ji stylem, který byl vizuálně i obsahově oslavou tradičního britského pracujícího člověka a jedním z cílů jejich nespokojenosti byla konzervativní politika Margaret Thatcherové, pro normalizační tisk byli proletářští skinheads (přezdívaní "střihouni"), stejně jako jim předcházející mods ("řemeni") a pankáči ("kartáči"), pouhým zhýralým produktem kapitalismu.

"Střihouni" žili jen pro "mumraj" a "rozčuch" a britské paničky si místo pohoršení nechávaly dělat módní frizury "v kadeřnickém salonu Vidala Sassona".

S takovým informačním základem se v osmdesátých letech v Čechách objevili první skinheads, jejichž počty se až do listopadu 1989 počítaly spíše v desítkách. Většinou šlo o kluky, jimž vyhovoval sestřih, který si přivezli z výkonu povinné vojenské služby, nosili těžké boty jako kanady a leteckou bundu bomber a neměli rádi komunismus.

Punk proti komunismu

Vývoj a možnosti subkultur založených na rezistenci se v totalitních režimech odlišují. Zatímco demokratické režimy všemu potenciálně podvratnému obrousí hrany a připraví k inkorporaci, tedy k rozmělnění a zpeněžení, totalitní režimy se spoléhají na represivní státní aparát.

V takové atmosféře se myšlenka antikomunismu stala spojníkem řady myšlenkově zcela odlišných subkultur.

Zatímco v Británii se pod hlavičkou Rockem proti komunismu začaly sdružovat neonacistické kapely, v Čechách by se v přímém rozporu na podobném sloganu v normalizačních letech shodli skinheadi i pankáči (a koneckonců i "androši", tedy máničky). Až do sametové revoluce byl každopádně hlavní myšlenkou subkultury skinheads antikomunismus – vše ostatní bylo podružné.

Kolem roku 1983 tu začala fungovat první hudební kapela, která se již názvem přihlásila k té formě "pouličního" punku, jež byla čerstvá i v samotné Británii. Punku nazývanému oi! Kapela Oi! Oi! Hubert Macháně svoje vystoupení pojímala spíše recesisticky; hudebně těžila z tradic hospodského rokenrolu a její tehdejší bubeník Tomáš Hájíček (dnes zpěvák úspěšných Krucipüsk) v devadesátých letech pro časopis Rock & Pop vysvětloval název: "Prostě jsme se naučili hrát, pak jsme někde slyšeli to oi, zalíbilo se nám to, a tak jsme to začali prdat do těch textů."

Přesto právě Oi! Oi! Hubert Macháně jako jedni z prvních v osmdesátých letech napsali rasistickou píseň s výmluvným názvem Práskni negra do hlavy.

Roku 1985 publikoval časopis 100+1 zahraničních zajímavostí článek o skinheads, podle nějž si řada tehdejších sympatizantů začala o své budoucí subkultuře dělat (ne právě přesnou) představu.

Barvitě podaná reportáž s posměšným titulkem "Holohlavci, to jsou, pane, chlapci" líčila otřesné scény plné rasově motivovaného násilí, kterého se dopouštěli skinheadi téměř po celé západní Evropě.

Závěr článku patřil řeckému neonacistovi Jorjosu Gavrilovi, který měl na rukách vytetovány hákové kříže, na fotce třímal v ruce kudlu, odmítal jakýkoliv alkohol, cvičil se v bojových uměních a reportér ho popsal jako "svalnatého klacka", co pod rouškou tmy vyráží s tyčí pod kabátem na "další noc dlouhých nožů".

Spolu s hudbou neonacistických kapel Endstufe a Storkraf, která se později do Čech dostávala přes německé hranice, začínala mít většina prvních českých skinheads o svém ideovém směřování jasno.

Faktor Landa a Matásek

Netrvalo dlouho a první pražští skinheadi se začali scházet ve vinárně Orlík. Mezi časté hosty podniku patřili i studenti konzervatoře, herci Daniel Landa a David Matásek, kteří se zřejmě pod vlivem zahraničních vzorů rozhodli v roce 1987 založit skinheadskou kapelu. Ta na památku oblíbeného podniku nesla jméno Orlík.

Po uvolnění poměrů počátkem devadesátých let se Orlík stal jednou z nejslavnějších a nejvlivnějších tuzemských skupin. A potvrdil zdejší obecné chápání skinheadů coby rasistů a zasloužil se o politizaci této subkultury.

Skupina Orlík

Otcové český rasistů, skupina Orlík. Zleva: Jakub Maleček, Daniel Landa, David Matásek, Martin Limburský.

Na rozdíl od mimopražských neonacistů začali si přívrženci Orlíku vytvářet vlastní ideologii. Sice odmítali německý fašismus (Orlík zpíval i "faschos tu nechceme"), nicméně razili extrémní český nacionalismus založený na svérázném historickém výkladu husitství, tzv. kališnictví. Pozdravem nebylo Vítězství zdar, nýbrž moralistické: "Čistý štít!"

Myšlenky textů Orlíku přitom byly splácaninou okopírovaných zahraničních vzorů opěvujících bílou rasu a bílé bojovníky (například White Rider, tedy Bílý jezdec, se jmenovalo album zakladatelů neonacistické hudby, britské kapely Skrewdriver z roku 1987), češství, pivo, holky a skinheadství jako takové. Tématem byla i situace v Jihoafrické republice – jedna z demonahrávek Orlíku nesla název Mandela patří za mříže.

I hudební složka byla mnohdy podivuhodnou směskou. Například jeden z největších hitů kapely, otevřeně rasistickou píseň Bílá liga ("kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to neni můj kamarád"), začínal David Matásek hrou na kytaru evokující černé jamajské reggae, ale záhy tenhle nákrok vystřídal primitivně zahraný punk.

Ztracení hoši

S uvolněním poměrů po "sametu" zažili takto zformovaní nesametoví skinheads – podobně jako ostatní komunistickým režimem potlačované subkultury – boom popularity. Ovšem vzhledem k tomu, že padl "společný nepřítel", zároveň se prohlubovaly vzájemné rozbroje a s narůstajícím pocitem síly narůstala i agrese.

Setkání skinheadů s pankáči končila většinou bitkou. Stejně jako s Romy či Vietnamci. A ujasnit si, na jakou stranu barikády patří, muselo i mnoho později slavných hudebníků.

V atmosféře počátku devadesátých let, kdy se "mohlo všechno", se odehrávaly z dnešního pohledu těžko pochopitelné věci. Oproti vývoji v zahraničí to náhle nebyla subkultura vznikající a žijící spontánně zdola.

Členové populárního Orlíku totiž nebyli žádní obyčejní kluci z ulice, nýbrž herci známí z filmů, jako byla Kleinova série o básnících či Johnova a Smyczkova kritika chuligánů nazvaná Proč?. Přijmout Landu s Matáskem za své bylo velmi jednoduché. Vše navíc umocňovala porevoluční atmosféra nejistoty, která šla ruku v ruce s euforií. Skinheadství bylo chvíli pop.

První deska Orlíku, kapely s keltským křížem v logu, nazvaná Oi! se stala prodejním hitem a bodovala v televizní hitparádě. Traduje se, že mimo jiné právě i na výdělku z ní (a Tří sester) postavil vydavatel Vladimír Kočandrle jeden z největších tuzemských hudebních labelů Monitor (dnes EMI). Textově mnohem více otevřeně rasistickou desku kapely Bráník sponzoroval Branický pivovar.

Fenomén skinheads přes rostoucí kritiku obsahu nahrávek Orlíku, Bráníku, Valašské ligy a dalších kapel navíc přitahoval i některé další známé figury. Novinář Jiří X. Doležal horoval pro vytváření občanských hlídek, v nichž by skinheadi – pod velením zvláštního odboru ministerstva vnitra (!) – řešili tzv. romskou problematiku.

Hudebník a výtvarník Vladimír Franz se naivně snažil dodat subkultuře jakýsi filozofický a moralistický rozměr a pravidla – správný skinhead se prý věnuje sportu a nebere drogy.

Jenže subkultura skinheads se dál vyvíjela živelně a po svém. Mladí neonacisté sympatizovali s rétorikou Miroslava Sládka a na akcích jeho parlamentní extrémně pravicové Republikánské strany se realizovali coby "pořadatelská služba".

Kromě toho vznikaly první radikální organizace, jako byla pobočka mezinárodní sítě neonacistické organizace Hammer Skinheads či fašizující Vlastenecká fronta nebo kališnická Vlastenecká liga, která se do budoucna nadále podílela na aktivitách Daniela Landy a jejíž členové například hráli o mnoho let později v jeho sólových klipech.

Orlík se rozpadl v roce 1991, po vydání druhého alba Demise, na němž již otevřeně a sebevědomě zpíval, že "bílá liga je bílá síla" (na debutu byl song raději pozpátku jako Alíb Agil).

Mezi mementa doby patří dnes již legendární koncert českých a slovenských skinheadských kapel ve Bzenci. Podporoval jej týdeník Reflex (!) a o akci vznikl tragikomický televizní dokument, v němž třeba Lou Fanánek Hagen (jinak i autor textu písně Skinhead) velebí Orlík, že teprve na nové desce mají jasný názor: "Žádný schovávačky, je to tam konečně všechno navostro. Cikáni a všichni tadyty šmejdi".

Během hraní některých kapel je na záznamu vidět hajlování a spokojený Daniel Landa se v rozhovoru rozplývá nad slovenskou kapelou Krátký proces, v níž zpívá příležitostný herec Rasťo Rogel.

Zatímco Rogel zůstal aktivním neonacistou dodnes (založil i nechvalně známou kapelu Juden Mord a provozuje oděvní firmu s neonacistickými motivy), Landa a spol. se toho, co rozpoutali, zřejmě zalekli.

Od subkultury, které dali i oni svými texty a prohlášeními specifický styl, se ukončením činnosti distancovali.

Neonacističtí skinheads tak přišli o své pop hvězdy a dále se radikalizovali. Kromě násilností došlo i k několika rasově motivovaným vraždám.

Normalizace

Již v raných devadesátých letech se však někteří tuzemští skinheadi, a zejména lidé z autonomního a anarchistického hnutí, kteří se často potýkali s útoky neonacistů, začali zajímat o skutečnou, v domácích médiích nedostupnou verzi historie, která sahá až k černým jamajským rude boys.

Zájem o tradiční skinheady podnítil hlavně "jejich" hudební styl zvaný ska. Ten v devadesátých letech zažíval v Evropě renesanci (kupříkladu v Německu vznikl label Grover, který vydával i některé významné jamajské umělce) a poprvé se naplno dostal i do České republiky.

Pražský klub Propast.

Pražský klub Propast, který skončil po dodnes nevysvětleném zásahu policie.

Jedním z hybatelů nově se rodící scény se stala nezávislá agentura a zároveň dýdžejská skvadra Rudeboy Rhytm, která do Česka vozila první zahraniční kapely. Oblíbení byli zejména slovenští Polemic, kteří dnes patří mezi hvězdy českých i slovenských festivalů; v té době ovšem zpívali po squatech o subkultuře.

Jejich hitem byla třeba skladba Skank s úderným refrénem: "Oi! Ignorujem okolie." Ostatně první podobné koncerty se konaly právě v pražských squatech na Ladronce, na Miladě, na Cibulce či v legendárním strahovském klubu 007.

Epicentrem dýdžejských parties se potom stala Propast na pražském Žižkově. Tam se řada návštěvníků poprvé dostala nejen ke ska nahrávkám, ale i ke skinheadům stavícím se proti rasismu. Ti tu protancovali nejednu noc až do listopadu roku 1996, kdy do klubu vpadla zásahová jednotka policie se samopaly v rukou.

Motivace tehdy velmi kritizovaného zásahu vypovídá o tom, že o nově zrozené subkultuře neměli zdejší policejní odborníci na extremismus jasno. Jako oficiální důvod akce tehdy odpovědná místa uvedla, že se v Propasti scházejí militantní fašističtí skinheadi. Když vyšlo najevo, že razie proběhla v den, kdy se v klubu konala benefice za vězněného antifašistu, který v sebeobraně v Benátkách nad Jizerou způsobil smrtelné zranění neonacistovi, změnila policie důvod na protidrogový zásah. V klubu přitom zabavila jen zanedbatelné množství marihuany.

Hudba jako přenašeč

V atmosféře státem vedené represe, vymezování se proti nechápající většinové společnosti a ostrých střetů s neonacistickými skinheady probíhalo v půli devadesátých let autentické tříbení: myšlenka SHARP – skinheadi proti rasovým předsudkům – kterou v Česku do té doby registrovalo jen několik málo lidí, se tomu stala spojníkem.

Informace a popularita skinheads se mezi mládeží začaly šířit živelně. V médiích často zmiňovaným propagátorem "apolitických" skinheadů se stal Vladimír Červený. Rozjel velkolepě pojatý fanzin Bulldog, jemuž nechyběla ani obsáhlá sekce v angličtině, a proto se dočkal ohlasu i v zahraničí. Červený, nyní v Praze provozující obchod se skinheadskou módou, vydal roku 1998 první vinylovou desku oi! kapely The Protest! a o dva roky později i jejich debutové album, které neslo jasný název – S.H.A.R.P. Zpívali na něm: "Ať si hnědej, žlutej, bílej nebo černej, právo na život stejný máš. Nedej na kecy, co náckové šířej, vždyť do držky jim vždycky dáš. Dobýváme svět – Oi! Oi! Oi!"

Rovněž v roce 1998 ze zformované subkultury, z podhoubí strahovského klubu 007 a z inspirace prvními zahraničními ska koncerty v Praze vzešly první domácí ska kapely: The Chancers a Fastfood Orchestra. Nahrávkami a koncerty postupně získávaly stále významnější počet fanoušků, což iniciovalo vznik řady dalších kapel i vyšší zájem lidí o subkulturu skinheads.

Jiným, pro subkulturu přirozeným místem šíření "osvětových" informací se staly ochozy fotbalových stadionů, kde mezi chuligány napříč kluby byli kromě neonacistů také ti, kteří si oblíbili vizuální znaky subkultury skinheads a odmítali politické projevy. Specifickým se pak stal "kotel" fotbalového klubu Bohemians 1905, jehož příslušníci – zhusta skinheadi – se programově vymezují proti rasismu a aktivně se účastní například kampaní Football Against Racism in Europe (FARE).

Člověk v tísni v informační tísni

V Česku tak subkultura pomalu dokončovala svůj podivný vývoj. Zatímco v Británii vzešli skinheads ze spojení tradiční britské tradice mods s jamajskými rudeboys, v Česku to byl v začátcích přejatý, na rasismu postavený módní trend, jehožrozmach umožnila sametová revoluce. Zatímco v Británii se v osmdesátých letech část subkultury pod vlivem extremistické Národní fronty politizovala, v Česku se až díky přístupu k informacím a zájmu o kulturu po téměř deseti letech existence depolitizovala.

Proměňují se však i čeští neonacisté. Zjistili kupříkladu, že jejich dříve oblíbená módní značka Lonsdale odjakživa sponzoruje černé boxery či že zakladatel Ben Sherman byl židovského původu. Skinheadskou image často střídá snaha o nenápadnost a oblečení německé značky Thor Steinar, jež je provázána s tamním neonacistickým hnutím.

Vývoj skinheadské subkultury v Česku s sebou přinesl mnoho zbytečné zlé krve a nedorozumění, které bohužel stupňují i evropskými a vládními dotacemi financované kampaně, jako byla loňská Neonácek, chcete ho? společnosti Člověk v tísni.

Ta kampaň xenofobně – a v rozporu s českou realitou – v televizních spotech stigmatizovala všechny skinheady coby neonacisty, nadto nesvéprávné. A to v roce, kdy se skuteční neonacisté snažili (a do jisté míry úspěšně) prostřednictvím akcí Dělnické strany prezentovat jako relevantní politická síla, zatímco na ska zaměřený subkulturní festival Mighty Sounds se dočkal desetitisícové návštěvnosti a stal se největší podobnou akcí v Evropě.

Ve skutečnosti se v České republice, stejně jako ve světě, vinou pocitu "ukradených kořenů" mezi skinheady vyskytují ti nejradikálnější bojovníci proti rasismu a neonacismu. Jinou věcí jsou skinheadské rozpoznávací znaky: móda, hlučná hudba, fotbal, postoj, hrdost, drogy, alkohol, tetování, zábava a čas od času taky agrese a násilí. To vše ovšem ještě nemusí být příznakem "náckovství".

Autor:


Vadí mi, jak si taxikáři vynucují svá práva, řekla v Rozstřelu Krnáčová





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Buerstner Ixeo time it 700 150k...
Buerstner Ixeo time it 700 150k...

r.v. 2016, naj. 52 714 km, diesel
1 359 800 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.