Myslíte si, že ocenění, které získal projekt Zmizelí sousedé, může do budoucna nějak pomoct?
To se asi teprve uvidí. Ale faktem je, že dotace Evropské unie nás povzbudila v šíření projektu na mezinárodní úrovni. Ocenění určitě pomůže snáze získat další finanční pomoc.
Kam všude za hranice České republiky se už projekt dostal?
Na základě grantu Evropské unie jsme projekt prezentovali v Itálii, Německu a Anglii. Zmizelí sousedé se dostali i na Slovensko a spolupracujeme se školami a organizacemi v dalších zemích za hranicemi Evropy, zatím v USA a v Kanadě.
Zmizelí sousedé oslaví příští rok deset let od svého vzniku. Co se vám během této doby podařilo?
Za těch deset let byl vytvořen ucelený vzdělávací materiál, který motivuje učitele, žáky a studenty ve věku od 10 do 19 let k dlouhodobému společensko-vědnímu projektu. Projekty, které mapují osudy konkrétních zmizelých sousedů, vznikají na základě několikaměsíční práce.
Zmizelí sousedé mnohokrát inspirovali mladé lidi k rozhovoru s nejstarší generací, nabídli jim otázky, které by mohly zajímat obě strany. Využilo se časového odstupu od zkoumané doby takříkajíc na poslední chvíli, kdy bylo možné ještě výpovědi pamětníků 2. světové války vyslechnout přímo.
Výstupy, tedy výstavy, weby, videonahrávky, mají za cíl mimo jiné inspirovat další školy, aby se do projektu zapojily. A to se daří.
Můžete zavzpomínat, jak to všechno začalo?
Prvním krokem bylo rozeslání výzvy, jestli by se školy nechtěly účastnit projektu. Výzva obsahovala především otázky, které měly vzbudit zvědavost žáků. Tedy otázky typu: vyprávěli vám vaši prarodiče o svých zážitcích z války? Měli nějaké kamarády, o které za války přišli? Otázky jsme formulovali na základě konzultace s těmi, kteří holocaust přežili nebo patřili k tzv. druhé generaci.
Kromě vytvoření nové vzdělávací metody jsme ale hlavně chtěli připomenout zmizelé sousedy židovského původu přímo v bydlišti studentů a upozornit na jejich osudy. Tehdy i dnes se nám tento způsob jevil jako nejúčinnější pocta těm, kteří by jinak už nebyli nikým vzpomenuti.
Kdy vás napadlo vytvořit druhou fázi projektu, v rámci níž studenti pátrají po Židech, kteří studovali za války na stejné škole?
Ve spolupráci s učiteli a studenty se postupem doby ukázalo, že je zde mnoho situací a dokumentů, které působí velice silným dojmem. Jedním takovým písemným dokumentem jsou například předválečné středoškolské výroční třídní knihy, ve kterých náhle chybí některá jména od roku 1941. Porovnáním s databázemi transportů nebo Pražské židovské obce lze snadno zjistit, kteří studenti přestali školu navštěvovat z důvodu svého původu. Tak postupně vznikala druhá fáze projektu, nazvaná Pocta dětským obětem holocaustu.
Jaký je přínos Zmizelých sousedů kromě toho, že se studenti jen nebiflují z učebnic fakta o válce?
Nabídli jsme školám ověřené motivační kroky, postup, metody a možné výstupy takového projektu. Zmizelí sousedé jsou přínosem i pro odborníky, neboť školy objevily mnoho nikde jinde nezachycených fotografií a dokumentů.
Jaké máte s projektem plány do budoucna?
Připravujeme tisk metodiky v českém jazyce a příští rok v angličtině, což by mělo usnadnit vstup dalších škol do projektu. Od loňského roku pomáháme školám vytvářet vlastní webové stránky, na nichž školy své projekty prezentují.
Především ale připravujeme na příští rok další etapu putovní výstavy s výsledky pátrání jednotlivých škol. Máme také nově vyrobenou německou verzi výstavy a zajištěno celoroční putování po německých institucích, především středních školách.
Marta Vančurová a zmizelí sousedéMarta Vančurová je koordinátorkou projektu Zmizelí sousedé. Ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze, pod něž projekt Zmizelí sousedé spadá, pracovala téměř od jeho založení, tedy od roku 1997 do roku 2004. Do centra přišla hned po svém tříletém pobytu v USA, kde měla možnost zažít vývoj postojů k odlišnostem a imigrantům. Pro naší tehdejší vládu zpracovávala zprávu o míře úspěšnosti pozitivní diskriminace v USA a o jejím dalším vývoji. "Do vzdělávacího centra přicházelo v té době hodně lidí, kteří holocaust přežili, chtěli se o to podělit s mladými lidmi a tehdy ještě školy o tyto besedy neměly zájem, ačkoli učitelé hledali způsob, jak o tomto tématu učit," vzpomíná Vančurová. |
