Tato tři úsloví dohromady pozoruhodně odrážejí obraz soběstačného studenta odpovědného za své vzdělání i vlastní život.
Podíváme-li se na financování školství a roli studenta z hlediska křesťanské etiky, je jasné, že člověk má hlavní odpovědnost sám za sebe. Jen on zná sebe, své potřeby, chyby i schopnosti. Je povinen pečovat o sebe, o svůj rozvoj a růst, aby mohl být k dispozici svým blízkým.
Jistě, existují mezní situace, kdy i při dobré vůli chybějí prostředky, aby člověk mohl konat dobro. V té chvíli přicházejí na scénu dobrovolná sdružení, spolky a nadace nezávislé na státu. A pouze jsou-li tyto nadace bezmocné, nastupuje stát jako garant jistoty pro občany.
Nestačí se jen učit
Stejně je tomu ve školství. Prvotní odpovědnost má student. Tato odpovědnost se neomezuje pouze na to, nabiflovat se na státní zkoušky. Mnohem více spočívá ve finančním zajištění studia, bez nějž se dotyčný před zkušební komise ani nedostane.
Studium na vysokých školách je drahé. Je však alibismus hledat v tom nástroj nespravedlivé selekce chudých a bohatých. Existují, nebo alespoň mají existovat studentské fondy, které zájemci na studium půjčí a ten pak půjčku splatí, až bude finančně zajištěn. Tyto peníze použije na nákup skript, ubytování, menzu a jiné náklady spojené se studiem.
Pokud jsou nestátní sdružení (v tomto případě banky) neschopná (ačkoliv o tom by se dalo polemizovat, což potvrzuje řada soukromých vysokých škol) zajistit financování studia, nastupuje stát.
Nejlepší je pracovat
Existují samozřejmě dva způsoby, jak si studium zaplatit z vlastní kapsy – tím jedním jsou již zmíněné půjčky. U těch však existuje riziko nakumulování dluhu a výrazného zatížení v budoucnu. Ideální je proto, když student při studiu pracuje a pokrývá své náklady hned při spotřebě.
Práce při studiu má i další výhody – naučí studenta organizovat si čas, zjišťovat priority a v neposlední řadě to pro něj znamená neocenitelnou možnost kombinace akademického a tržního prostředí. Obě se navzájem významně obohacují.
Stát učí přijímat dary
Návrh vlády půjčovat sociálně nejslabším, tak jak byl prezentován, je překračováním hranic působnosti státu do oblasti, kam vůbec nemá vstupovat. Vychovává tak pouze k morálce přijímání daru bez píle, ukazuje studentům, že jejich sociální status je dostatečnou legitimací k tomu, aby dostali peníze.
Tak to však v není. V každém člověku musí existovat touha zlepšovat své postavení, dostávat se výše a pohybovat se kupředu. Poskytnutím daru těm nejslabším otevíráme Pandořinu skříňku žádostí o podobné dávky ze strany studentů těsně nad hranicí vypočítané pro přidělení dávky a objevuje se před námi obrovský prostor pro různé výjimky, odčitatelné položky a samozřejmě korupci.
Hlavní rada tedy zní: hledejme odpovědnost nejdříve u sebe a až poté škemrejme u státu.