Takhle se dá asociovat i o lidských jedincích, v tomhle případě o penzistech, kteří jsou pro společnost postradatelní. Podle tvrzení některých z nás jsou jen přítěží pro společnost, jako starý hrnec, který teče, a proto je vyhozen do starého železa, kde už nikoho nemůže otravovat svou kmetskou náturou a nervově degenerativní nemocí.
Studenti čtou a píší novinyTéma: "Stará" Evropa Do roku 2030 se v EU zdvojnásobí počet lidí starších 65 let. Mladí budou muset déle pracovat, senioři omezit výdaje. Jak to ovlivní jejich soužití? Jaké jsou v Česku vztahy mladých a seniorů? Kdo je znevýhodněný na trhu práce? Co je mezigenerační solidarita? |
Jsou to pro ně jen infantilní konzumenti, kteří nic nevytvářejí, jsou již za svým aktivním vegetačním obdobím, nemůžou nás ničím obohatit, a proto by měli být odsunuti na periferii.
V mínění některých ekonomicky vyspělých států se dostává do popředí myšlenka na budoucnost, kdy bude více důchodců než pracujících. Což je pro některé dnešní mladé lidi přímo hororová vize, která je stále přiživována každou novou prognózou v médiích nebo setkáním s neduživým starším spoluobčanem.
Živoucí minulost rodiny
To, jak některé rodiny zacházejí se svými prarodiči, je otřesné a hanebné. Tohle se může stát jen v naší evropské pospolitosti. Například v asijských, židovských a muslimských rodinách si svých dědů a babiček váží nad nejvyšší míru a snaží se jim stáří zpříjemnit za každou cenu, protože jsou pro ně živoucí minulostí jejich rodiny.
A co si o tom myslím já, šestnáctiletý budoucí důchodce? Je mi upřímně líto lidí, kteří v naší zemi takhle skončili, sami a opuštění. Musí být pro ně strašný ten pocit neužitečnosti a méněcennosti.
Ubývá jim sil, vše jde už pomalu a ta hra s brýlemi: na něco potřebují jedny, něco musí číst bez brýlí, na jiný text potřebují zase jiné - kde jsem je jen nechal ležet? To vše dělají o samotě, bez pomoci. O jejich osobu se zvýší zájem, jen když dostanou měsíční důchod.
Já vím "důchodový věk", co může být vzdálenějšího? Nebude zítra, pozítří ani za týden, ale přesto by nám mělo vrtat hlavou: "Co když jednou já budu..."
Měli bychom přemýšlet o tom, jak jim pobyt mezi námi ještě na tu chvíli trochu zpříjemnit, dát jim pocit, že někam patří, že za něco stojí, pocit vitality a sebeúcty, neboť mládí žije sněním, stáří vzpomínkami.
Richard Schubert, Městské víceleté gymnázium Klobouky u Brna
» Autor dostane knihu a postupuje do soutěže o výlet do Bruselu
tisknout 
