"Milá Vlasto a Zdeno! Mnoho pozdravů a vzpomínek na tebe a na Zdenu. Copak děláte? Jestlipak Zdena nezlobí." Právě těmito slovy začíná jeden z pohledů, které Jaroslav Černohous posílal své ženě a roční dceři ze severního Německa, kde byl za druhé světové války na nucených pracích.
Kromě pohlednic dnes tuto kapitolu jeho života připomíná ještě pár černobílých fotografií. Sedmdesát let po jejich pořízení se na místa na nich zachycená vypravil Jaroslavův pětadvacetiletý vnuk Tomáš.
"Měl jsem dědu hodně rád a chtěl jsem tuto fázi jeho života nějakým způsobem objevit," vysvětluje doktorand oboru mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě v Brně.
Za války pracoval na poli i v továrně vyrábějící letadla
Jaroslav Černohous za svého života o zážitcích z války podle vnuka Tomáše skoro nemluvil. Střípky minulosti si tak mladý muž skládal dohromady hlavně z vyprávění jeho tří dětí.
Od otce a dvou tet se dozvěděl, že dědeček byl v severním Německu na nucených pracích v letech 1943 a 1944. Bydlel ve Warnemünde, Tessinu a Malchinu a pracoval mimo jiné na poli i v továrně, která vyráběla pro luftwaffe cvičné letouny a hydroplány.
"Když pak prarodiče zemřeli, doma nám po nich zůstala spousta fotografií. Bylo tam i pár snímků právě z Warnemünde," vypráví Tomáš Černohous.
Na starých fotografiích je Jaroslav Černohous na pláži u Baltského moře nebo na balkoně domu, ve kterém nějaký čas s dalšími dvěma muži bydlel. "Předpokládal jsem, že by ta místa ještě mohla existovat a bylo by zajímavé je najít," pokračuje mladík.
Tuto představu také nakonec letos v březnu spolu se svou přítelkyní Veronikou uskutečnil a severoněmecké Warnemünde sedm desítek let poté, co tam byl jeho dědeček, navštívil.
S pouhým zhlédnutím míst, která znal z černobílých fotografií, se však mladík pocházející z obce Jamné nad Orlicí v Pardubickém kraji nespokojil. Rozhodl se, že na nich rovnou pořídí nové a pokud možno úplně stejné snímky.
Od focení ho neodradila ani voda v botách
Na pobřeží Baltského moře tak vznikla třeba fotka, na níž Tomáš Černohous, stejně jako jeho děda před sedmdesáti lety, stojí na dřevěném kůlu, který vyčnívá z vln.
"Děda měl výhodu, že tehdy bylo málo vody. Když jsme tam byli my, hrozně foukal vítr, byly docela velké vlny, takže kůly byly skoro celé ve vodě," popisuje s tím, že i když skončil s vodou v botách, tak to za to stálo.
Na jiném snímku zase stojí na pláži se svou přítelkyní. Fotka je pořízená na stejném místě, kde před lety stál jeho dědeček s kamarádem.
Na pláži chtěl Tomáš Černohous pořídit i několik snímků v budkách proti větru, které jsou pro pobřeží Baltu typické. "Vzhledem k tomu, že sezona ještě nezačala, tak jsme tam žádnou nenašli. Možná někdy příště," vysvětluje mladík.
Asi nejvíce mu dalo zabrat najít budovu, kde Jaroslav Černohous bydlel a na jejímž balkoně vznikla poslední z fotografií. Nakonec ji našel v podstatě náhodou.
"Na fotce jsem si všiml nezřetelného nápisu Penzion Erika na fasádě. Později jsem našel internetovou burzu starých pohlednic, kde jsem objevil jednu právě s tímto penzionem. Byla tam napsaná i adresa," popisuje.
Dům stojící nedaleko pláže dnes slouží jako hotel. Díky vstřícné recepční a chápavým hostům nakonec nebylo pořízení vysněné fotografie pro Tomáše Černohouse ani příliš složité. Záběry ze severního Německa i další snímky vystavil po návratu na svém webu.
