Střílel bych opět, říká muž, jenž honil lupiče

Krč - Když se šéf bezpečnosti Thomayerovy nemocnice ve středu ráno díval do hlavně pistole, kterou na něj mířil lupič převlečený za zdravotníka, myslel si, že je to něčí nepovedený vtip. O tom, že se nejedná o žert, se přesvědčil vzápětí. Padl výstřel, který jej naprosto ohromil. O několik minut později sám po útočnících pálil. "Počkal si na mě v budově ředitelství. Na chodbě mě předběhl a otočil se. Bez jakéhokoliv varování vytáhl pistoli a střelil," vzpomíná na zlomové okamžiky pětadvacetiletý Radek, který v obavě o svou bezpečnost nechce zveřejnit celé jméno.

I když v bezpečnostní sekci nemocnice pracuje sedm let, ve středu poprvé na něj mířila nabitá zbraň. Jen náhodou jej střela nezasáhla. "V té chvíli jsem nezažíval ani šok, ani strach. Spíše jsem si říkal, že si ze mě někdo dělá srandu," popisuje muž, který se věnuje ve volném čase bojovým uměním.

Kulka, která vyšla z útočníkovy zbraně, proletěla kapsou saka, jež měl na sobě. Jenom centimetry ji dělily od trupu a ruky. "Ani nevím, proč jsem si po výstřelu klekl. Možná jsem chtěl podvědomě předstírat zranění. Kufřík, v němž jsem nesl sedmdesát tisíc korun na výplaty, jsem upustil na zem. Útočník jej sebral a zadním schodištěm budovy se snažil utéct," říká Radek.

Pár okamžiků po výstřelu se zvedl s tím, že lupiče musí za každou cenu chytit. Proč však nezůstal sedět, nezavolal policii, která by se pronásledování ujala sama? "Blesklo mi hlavou, že si to nemohu dovolit. Na postě šéfa bezpečnosti ústavu jsem půl roku a strašně si toho vážím," podotýká a pokračuje: "Šlo také o mou pověst."

Zloděje i s komplicem dostihl na parkovišti před budovou a dvakrát varovně vystřelil do vzduchu z legálně držené zbraně. "A on opětoval palbu. Střílel přímo po mně. Dvakrát jsem tedy na něj vypálil na oplátku, jenže jsem se netrefil. Přitom se oběma lupičům podařilo nasednout do auta," líčí přestřelku přepadený šéf bezpečnosti nemocnice. Když zločinci i s lupem odjížděli v autě Škoda Favorit bílé barvy, raději již nestřílel. V pozadí v tu chvíli totiž byla budova dalšího pavilonu nemocnice.

"I když jsem tam neviděl žádného člověka, nemohl jsem riskovat," dodává. Na otázku, zda by nebezpečné útočníky honil i podruhé, odpovídá bez rozmyslu kladně: "Přestože se spolupracovníci později divili, proč jsem je nenechal být a nehleděl si svého." Přiznává, že během celé honičky myslel na jednu věc - aby neporušil zákon. Již nejednou totiž policisté konstatovali, že přepadení lidé se proti útočníkovi bránili nepřiměřeně.

"Snažil jsem se vystřelit, až když mně šlo o život. Policisté mi pak potvrdili, že podle zákona jsem mohl pálit, už když mě na chodbě netrefili," konstatuje s tím, že po lidech vystřelil poprvé v životě. "Stalo se to, co jsem nechtěl nikdy zažít. Zbraň jsem k takovému účelu nechtěl nikdy použít."

S odstupem času Radek přemýšlí o jiných věcech. Proč zloději riskovali jenom kvůli sedmdesáti tisícům korun? Jindy přenáší i mnohem větší balíky peněz. "Buď šli po malých penězích s předpokladem, že jsou zajištěny jen chabě, nebo se zkrátka spletli. O den později nosíme mnohem více peněz. Středa, kdy se to stalo, byla výplatním dnem pro všechny pracovníky Institutu klinické a experimentální medicíny, který sídlí vedle Thomayerovy nemocnice," míní. Přepadený muž poskytl policistům i přibližný popis útočníků, dosud se je však nepodařilo chytit.