Okolí, jež vojáky, kteří si v Bosně, Iráku či Afghánistánu vytrpěli své, obtěžuje pro život nepodstatnými maličkostmi.
Na "svahilštinu" doplatil minulý pátek životem veterán riskantní mise UNPROFOR v Chorvatsku Petr Kubát a málem i několik policistů v havlíčkobrodském parku. Po nich střílel Kubát z pistole a házel granáty, které si z Balkánu přivezl.
Od války v Perském zálivu před třinácti lety se tu a tam hovoří o potížích válečných veteránů. Hlasitě o těch zdravotních a už o poznání tišeji o trampotách s alkoholem, drogami či paktování s podsvětím, pro které pyrotechnik českého praporu SFOR pašoval z Bosny desítky kilogramů semtexu.
Petr Kubát není jediný veterán, který své problémy řeší tasením pistole. Rovněž nadrotmistr Jiří Máca zastřelil v Chorvatsku při hádce svého velitele, kapitána Jozefa Palova. Jeden druhému prodával srbskou ženu a nemohli se dohodnout na ceně.
Máca dělal přesně to, co tehdy viděl u Chorvatů a Srbů: střílel, když mu došly argumenty. A střílel minulý týden i Kubát, když mu došly peníze. Při jeho slovech vyřčených těsně před tragédií, že potřebuje jen bojovat, že mu boj chybí a že už žije jen v boji, až mrazí.
Odborníky veteránova slova nepřekvapují. Návrat vojáků z válečných konfliktů považují za velký a v Česku dosud opomíjený problém. Armáda sice už do riskantních akcí nenajímá trestané muže a pozornost věnuje i jejich přípravě, stále si však neví rady s tím, jak pomoci vojákům při jejich "aklimatizaci" do normálního života.
To, co se dělá, je spíše výsledkem práce několika obětavých profesionálů než promyšleného programu. Že nejde o maličkost, nesignalizují jen zmíněné tragédie, ale i prozaičtější statistika: polovina veteránů se po návratu z války rozvádí. Zanedlouho se vrátí vojáci z Afghánistánu. Jak pomůže armáda jim?
