Víme však, že příslušné orgány se s podezřením ztotožnily a považovaly je za věrohodně podložené, což je vedlo ke sdělení obvinění podezřelému a k jeho postavení mimo službu. Ladislav Kadeřábek měl větší štěstí než jiní příslušníci bezpečnostního aparátu, kteří do mlýna podivných trestních řízení, zavánějících podezřením na "válku policajtů", spadli před ním. Řízení proti němu státní zástupce totiž nakonec zastavil, takže trápení neprávem obviněného policisty aspoň netrvalo příliš dlouho.
Daleko hůře dopadl bývalý pracovník BIS Roman Hrubant. Ten se téměř dva roky zabýval pátráním po kanále, jímž měly unikat tajné informace z BIS k sociálnědemokratickým politikům. Z nekalé činnosti podezíral čtyři důstojníky kontrarozvědky, již po volebním vítězství ČSSD v r.1998 postoupili do vyšších funkcí. Naopak Hrubant byl v září 1999 zatčen, obviněn z vydírání, leasingových podvodů, zpronevěry a výtržnictví a postaven mimo službu. Putoval pak do vazby, z které byl propuštěn až po sedmnácti měsících na kauci 200 tisíc korun. Při soudním řízení v červenci 2002 byl v plném rozsahu zproštěn obvinění, protože žalobce pro nedostatek důkazů vzal zpět žalobu. Roman Hrubant tak byl očištěn způsobem nezpochybnitelným a v naší justici zcela nebývalým. Nikdo mu však již nevrátí téměř tři roky strádání a zničenou kariéru. Nevím, co bylo příčinou tohoto otřesného případu: zda spíše zlý úmysl, msta, či neumětelství a neodpovědnost vyšetřujících policistů a státních zástupců, kteří případ dozorovali. Jeho příběh je však nezpochybnitelným důkazem, že trestní proces prováděný českými represivními orgány není dostatečně chráněn systémovými opatřeními proti krutým nespravedlnostem, způsobeným pochybeními všeho druhu včetně zločinných
úmyslů. Varující je také skutečnost, že žádný ze zúčastněných podílníků tohoto justičního zločinu se nehlásí k odpovědnosti a ani k ní není volán. Na utrpení Romana Hrubanta se podepsala policie, BIS a státní zastupitelství. Žádný z nich nepřiznává chybu. Žádný z nadřízených orgánů přímých vykonavatelů nespravedlivého stíhání Romana Hrubanta neoznámil, že by hodlal proti nim vyvodit důsledky. České represivní orgány přece nikdy nechybují, a i kdyby chybovaly, nesluší se jim to vytýkat, individuální vinu chybujících nelze přezkoumávat. A tři roky individuálního utrpení jsou přece zcela bezvýznamná maličkost ve srovnání s neposkvrněností pověsti orgánů činných v trestním řízení a nedotknutelnosti jejich neomylnosti. Bezpečnostní složky a justice takto ukazují, že bez ohledu na nějakou sametovou revoluci se klidně ve svém myšlení dále řídí světovým názorem orientální despocie.
Jiným postiženým je bývalý disident a kapitán kontrarozvědky Vladimír Hučín. Orgány činné v trestním řízení s ním dlouhodobě nakládají jako s těžkým zločincem. Strávil dlouhou dobu ve vazbě a musel se podrobit psychiatrickému vyšetření na uzavřeném oddělení léčebny. Soud zřejmě brzy rozhodne o jeho vině či nevině. Ať rozhodne jakkoli, nezmizí pochybnosti o přiměřenosti zacházení s ním ve vztahu k míře společenské nebezpečnosti skutků, z nichž byl obviněn. Inspekce ministra vnitra provedla přezkoumání postupu policie na základě trestního oznámení, podaného pány Johnem Bokem a Přemyslem Vachalovským a zjistila, že část důkazů byla pořízena nezákonným postupem.
V těchto souvislostech se nelze nezmínit o jednom z nejstarších případů "tunelování" privatizovaných podniků, kauze Skloexport. Podle zprávy z Lidových novin z 5. června t.r. policie ukončila vyšetřování případu, založeného trestním oznámením ze září 1997. Zdá se, že případ směřuje k zastavení pro slabost důkazů a dlouhodobou nezpůsobilost obviněné Reginy Rázlové seznámit se se spisem. Již dříve bylo zastaveno stíhání jejího otce, bývalého místopředsedy vlády, Ing. Stanislava Rázla, jenž zemřel. Obě obviněné děti Rázlové se vyhýbají stíhání a zdržují vyšetřování trvalým pobytem v zahraničí. Jejich útěk byl umožněn kontrolním zásahem "z Prahy" do vyšetřování v předvečer připraveného zatčení podezřelých, který vyvolal několikaměsíční zdržení řízení. Bude-li tato kauza skutečně zastavena bez sdělení obvinění, stane se prvním případem, jehož jedinou obětí bude policista, který pracoval na usvědčení podezřelých. Jde o bývalého šéfa skupiny finanční kriminality na Policejním prezidiu, bývalého policejního radu JUDr. Jana Mareše, pravomocně odsouzeného k trestu odnětí svobody v délce tří let a zákazu výkonu povolání na dobu deseti let pro trestné činy přijetí úplatku a zneužití pravomoci veřejného činitele. Zatímco jím vyšetřovaní podezřelí z kauzy Sklopexport se za pět let nedočkali ani sdělení obvinění a asi se ho již nedočkají, JUDr. Jan Mareš strávil půl roku ve vazbě, vyslechl již šest rozsudků a navíc byl v jeho věci vynesen nález Ústavního soudu ČR v jeho prospěch. Na počátku jeho utrpení byla porada na Inspekci ministra vnitra, na které bylo rozhodnuto, že bude zorganizován pokus o usvědčení JUDr. Jana Mareše z přijetí úplatku s pomocí provokatéra, jímž bude jeden z podezřelých. V době vzniku tohoto rozhodnutí neexistoval žádný důkaz, že by snad policista žádal po vyšetřovaných úplatek a s vyhlédnutým provokatérem se již několik měsíců nestýkal. Přesto se pak provokatér a jeho oběť začali scházet, aby naplnili scénář jasnovidné Inspekce. Na poslední schůzce provokatér podstrčil JUDr. Janu Marešovi obálku s penězi, jež pro tento účel dodala Inspekce. Než se policista vzpamatoval z překvapení, byl zatčen. Ústavní soud později rozhodl, že Inspekce ministra vnitra jednala nezákonně a protiústavně, zakázal použití takto získaných důkazů a zrušil všechny čtyři do té doby vynesené rozsudky proti němu. Obecné soudy v dalším řízení cynicky obešly ústavní nález a Mareše odsoudily znova, na základě stejných důkazů. Přestože ústavní nález má velkou právní sílu, nikdo nevolal k odpovědnosti ministerské inspektory, kteří se dopustili nezákonného a protiústavního jednání. Źádný orgán činný v trestním řízení nezkoumal důvody, jež vedly účastníky zmíněné porady na Inspekci ministra vnitra k vymyšlení zločinného plánu na zosnování provokace proti JUDr. Janu Marešovi. Jednání, označené Ústavním soudem ČR za nezákonné a protiústavní, ministr vnitra Stanislav Gross lehkovážně označil za pouhý kázeňský přestupek. Také v tomto případě zničená kariéra, znehodnocení společenských nákladů, vložených do zvyšování kvalifikace zkušeného policejního odborníka s třicetiletou praxí a jinak bezvadným služebním hodnocením, jeho osobní utrpení a trápení jeho rodiny, nejsou ničím proti majestátu neomylného represivního aparátu.
Vysvětlení průtahů v kauze "Skloexport", dlouhodobě směřující do zapomnění, ve vztahu k případu bývalého policejního rady Mareše vyvolává pochybnosti o počestnosti příčin průtahů řízení a případně snah o jeho zastavení. Víme především o zájmu podezřelých odstranit z vyšetřování JUDr. Mareše, který se jim jevil nebezpečný, a jehož se proto báli. Sotva lze věřit, že by jeho odvolání z případu zůstalo bez vlivu na časový průběh vyšetřování. K časové ztrátě došlo také zmíněnou kontrolou vyšším orgánem, při které byl případ převeden z rukou dosavadního vyšetřovatele do péče vyššího orgánu. Pochybnost vzbuzuje i vázání dalšího vývoje řízení na způsobilost Reginy Rázlové seznámit se se spisem. Ta přece nemohla být klíčovou figurou rozhodování o složitých finančních transakcích v objemu desítek či dokonce set milionů korun. Byla ve své době skvělá herečka, ale sotva se z ní přes noc stala vynikající finanční odbornice. Byla zřejmě spíše vývěsním štítem pochybné společnosti, která se postarala o zmizení majetku Skloexportu a ta by takto ve stínu její zdravotní nezpůsobilosti dosáhla beztrestnosti. Lze pochybovat i o nezastupitelnosti úlohy její dcery Adély, která ve věku 20 let rovněž neměla potřebné znalosti na to, aby mohla odpovídat za rozsáhlé transakce s cennými papíry. A byla-li tak důležitá, jistě bylo možno předejít její emigraci, když už bylo připraveno uvalení vazby na ni. V případu jsou přece další obvinění, skuteční odborníci se znalostmi, nutnými pro provádění transakcí ke škodě Skloexportu, kteří by se jistě neradi vzdali ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces. Je mezi nimi například také policejní provokatér, jenž ve spolupráci s Inspekcí ministra vnitra nastrojil na Mareše onu osudovou past. Ten podle posudku auditora připravil skupinu Skloexport o několik milionů korun.
Na okraj této temné záležitosti si kladu otázku, co bylo příčinou zákeřného honu na význačného kriminalistu. V materiálech kauzy Skloexport jsem nenašel odpověď. Zdá se, že spíše leží v samotné osobnosti postiženého a jeho konfliktů s prostředím, v němž se pohyboval. Jako mnoho kriminalistů je i JUDr. Jan Mareš svou povahou a pracovními návyky "lovcem skalpů" až do morku kostí, ženoucím se za kořistí bez ohledu na překážky a na osoby, hledajícím ve všech jevech náznaky trestného činu. Je schopen "jít po krku" úplně komukoli a říkat nahlas, co si myslí o svých podezřeních, protože v podezřelém vidí prostě jen zločince, byť by se náhodou právě jednalo o významnou osobnost. V době, kdy se dostal do potíží, se netajil míněním, že někteří přední pracovníci České národní banky se při výkonu svých funkcí patrně dopouštějí trestných činů, a říkal to nahlas každému, kdo byl ochoten naslouchat. Je to jen náhoda, že jeho stíhání bylo zahájeno v době, kdy předsedou vlády byl bývalý guvernér ČNB, jenž se rovněž netěšil Marešově oblibě ? Marešův obhájce JUDr. Tomáš Sokol podal v jeho prospěch ústavní stížnost. Obecné soudy neobstaraly v novém řízení, následujícím po vydání ústavního nálezu, žádné další důkazy a znova použily ony nezákonně a protiústavně získané, čímž Ústavnímu soudu vzkázaly, že jim je jeho mínění lhostejné, že je vhodným výkladem kdykoli obejdou. Dalo by se proto očekávat, že Ústavní soud ČR se bude cítit dotčen tímto nakládáním s jeho nálezem a jejich rozhodnutí opět zruší. Řízení se však podezřele táhne, což vzbuzuje dojem, že věc nebude tak jednoduchá, jak se zdálo. Ministr spravedlnosti přijal podnět z řad veřejnosti k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného. Uložil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze zahájit přezkumné řízení, ale nakonec nijak nerozhodl a zřejmě již nerozhodne, protože jeho mandát vypršel. Rodina odsouzeného podala prezidentovi republiky žádost o milost. Ta leží v aktech úředníků prezidentské kanceláře a dle věrohodného zdroje, jenž si nepřeje být jmenován, prý dosud nebyla prezidentovi postoupena ke konečnému rozhodnutí. Vše tak působí dojmem, že tři Nejvýše Spravedliví šilhají jeden po druhém a doufají, že budou někým ze svých souputníků zbaveni nutnosti vynést obtížné rozhodnutí.
Ve svém celku zmíněné případy naznačují, že při trestním řízení proti příslušníkům bezpečnostních služeb může docházet k přehmatům až justičním zločinům. V poměru k celkovému počtu trestních stíhání příslušníků bezpečnostních sborů je jejich počet dosti vysoký. Nemáme důvod předpokládat, že mezi tisícovkami běžných trestních kauz "civilistů", které jako všední záležitost probíhají stranou mediálního zájmu, se podobná pochybení nevyskytují. Výskyt takových případů proto dokazuje, že je nezbytné postavit represivní orgány pod dohled dozorčího orgánu, zcela nezávislého jak na výkonné moci, tak na justici. Ve světle poznatků z těchto podivných trestních řízení nemá obraz policie tu zářivě růžovou barvu, kterými své skvělé hochy před veřejností při každé příležitosti natírá pan ministr Gross. Nicméně problém nelze zúžit jen na chybné či dokonce nezákonné jednání policistů a nelze se domnívat, že svěření dozoru nad policií státnímu zastupitelství je jeho řešením, protože na výše zmíněných nepřístojnostech se vedle příslušníků bezpečnostních sborů podílejí také státní zástupci a soudci. Přestože jsou orgány činné v trestním řízení rozděleny do pravomoci dvou ministerstev, v praxi se často chovají jako homogenní celek, spojený jednotou neformálních skupinových zájmů.
