Saddám tedy zřejmě využije nabídku uchýlit se do takového exilu, který bude dovolovat návrat ve vhodném okamžiku. Cílovou zemi nezvolí podle ideologické spřízněnosti, ale podle toho, kde bude moci být svým pánem.
Před exilem musí založit pozdější mýtus hrdinného odporu proti přesile. Proto prvních pár dnů bude hojně viděn a zaznamenáván, jak tu řídí generální štáb a onde rozmlouvá s vojáky v přední linii. Saddámovi dvojníci se nadřou.
Jakmile bude vojenská situace neudržitelná, armáda se rozdělí ke splnění tří úkolů. Nejneschopnější jednotky se budou vzdávat a dělat zmatky. Vycvičené jednotky se rozdělí do autonomních skupinek a přejdou na partyzánský způsob boje, aby se Američané v Iráku cítili asi jako Rusové v Afghánistánu. Saddámovy nejvěrnější jednotky prostě ukryjí zbraně a demobilizují. Přečkají období největšího nasazení spojenců jako mírumilovní civilisté.
Poté začne útok na nejzranitelnější bod spojenců - na veřejné mínění, a to zejména ve Spojených státech (v Evropě žádný útok není potřeba). Povede se na dvou frontách. Za prvé půjde o způsobování ztrát na životech invazním vojskům, tomu se však moderní armády dost účinně brání, takže převratný efekt není pravděpodobný. Za druhé půjde o vyprovokování spojenců k takovému způsobu boje, který přinese maximální škody civilnímu obyvatelstvu.
Počítejme s tím, že v televizi neuvidíme tolik leteckých záběrů přesně zasahujících bomb, jako detailních záběrů mrtvých a zmrzačených žen a dětí. Irák má nesrovnatelně lepší komunikační infrastrukturu než Afghánistán, takže nebude obtížně takové záběry pořídit a zaslat ven.
Saddám v exilu způsobí, že zmizí dnes proklamovaný důvod k válce, zato válečné oběti budeme mít před očima. Veřejné mínění donutí spojence omezit akce v Iráku a přenechat moc nějaké polodemokratické místní vládě. Pak nastane pro Saddáma čas rozhodujícího střetu. Remobilizuje věrné jednotky a vrátí se. Oželí sever a jih, soustředí se na území, kde má podporu.
A zbraně hromadného ničení? Nebudou k ničemu potřeba.
Před exilem musí založit pozdější mýtus hrdinného odporu proti přesile. Proto prvních pár dnů bude hojně viděn a zaznamenáván, jak tu řídí generální štáb a onde rozmlouvá s vojáky v přední linii. Saddámovi dvojníci se nadřou.
Jakmile bude vojenská situace neudržitelná, armáda se rozdělí ke splnění tří úkolů. Nejneschopnější jednotky se budou vzdávat a dělat zmatky. Vycvičené jednotky se rozdělí do autonomních skupinek a přejdou na partyzánský způsob boje, aby se Američané v Iráku cítili asi jako Rusové v Afghánistánu. Saddámovy nejvěrnější jednotky prostě ukryjí zbraně a demobilizují. Přečkají období největšího nasazení spojenců jako mírumilovní civilisté.
Poté začne útok na nejzranitelnější bod spojenců - na veřejné mínění, a to zejména ve Spojených státech (v Evropě žádný útok není potřeba). Povede se na dvou frontách. Za prvé půjde o způsobování ztrát na životech invazním vojskům, tomu se však moderní armády dost účinně brání, takže převratný efekt není pravděpodobný. Za druhé půjde o vyprovokování spojenců k takovému způsobu boje, který přinese maximální škody civilnímu obyvatelstvu.
Počítejme s tím, že v televizi neuvidíme tolik leteckých záběrů přesně zasahujících bomb, jako detailních záběrů mrtvých a zmrzačených žen a dětí. Irák má nesrovnatelně lepší komunikační infrastrukturu než Afghánistán, takže nebude obtížně takové záběry pořídit a zaslat ven.
Saddám v exilu způsobí, že zmizí dnes proklamovaný důvod k válce, zato válečné oběti budeme mít před očima. Veřejné mínění donutí spojence omezit akce v Iráku a přenechat moc nějaké polodemokratické místní vládě. Pak nastane pro Saddáma čas rozhodujícího střetu. Remobilizuje věrné jednotky a vrátí se. Oželí sever a jih, soustředí se na území, kde má podporu.
A zbraně hromadného ničení? Nebudou k ničemu potřeba.
