A evropští komisaři, kteří by je nejraději s ohledem na zdar svého díla zametli pod koberec, už nemají úniku. Se skřípěním zubů se snaží najít formulaci, která by uspokojila neústupné Čechy i Němce, kteří se neústupnými pomalu stávají. Popřejme jim v tom úspěch.
Dekrety jako strašidlo Cantervilské chřestí řetězy a straší prázdnými důlky tehdy, když jim někdo věnuje pozornost. Platí o nich dvě nevyvratitelné a pravdivé věty: 1) Činí (tedy alespoň tři z několika desítek) z etnické čistky a kolektivního trestu součást právního řádu České republiky. 2) Jsou logickým důsledkem válečného bezpráví, které rozpoutali nacisté.
Vůči civilnímu obyvatelstvu nejsou krutější než kobercový nálet na Drážďany nebo vyhnání milionů Němců z dnešního Polska. To se, jak známo, muselo z diktátu vítězného Sovětského svazu celé jaksi posunout na západ. Na první větě (ale s tím, že uznávají i platnost druhé) trvají vyhnaní čeští Němci.
Na druhé trvá naše reprezentace. Její tragédií však je, že není ochotna ani ve snu přiznat platnost první věty. Díky tomu se zaplétá do výroků, které znějí jemným uším dnešní Evropy necivilizovaně, ba krvelačně. Ta je ochotna chápat to, že česká veřejnost má (byť zcela neoprávněný) strach před revizí výsledků druhé světové války.
Méně však už může chápat neustále opakované tvrzení, že dvě a dvě je pět, tedy že vyhnání a okradení milionů lidí státem je spravedlivé. Představa, že by chtěl někdo aplikovat tyto kruté zákony nyní, je fakticky stejně scestná jako představa, že Německo a Rakousko obsadí třetinu našeho území. Jsou tedy, eufemisticky řečeno, "vyhaslé". Jenže pro právníka nemá toto vzletné slovo smyslu.
Jak to, vyhaslé, když podle nich rozhoduje Ústavní soud, ba budují se na nich nové zákony? Je třeba najít lepší slovo na náhrobní kámen strašidla, které nedošlo smíření. Při hledání tohoto slova musí v zájmu země pomoci čeští politici. Jinak vyleze a stáhne nás k sobě pod zem. A marně bude Zeman křičet: Byla to pátá kolona! a Klaus přizvukovat: S Benešovými dekrety navždy!
