Také český stát chrání nájemní privilegia vybraných občanů tím, že porušuje práva jiných občanů.
Studená sprcha ze Štrasburku může vést k úvahám, nakolik jsme tlačeni podřizovat se pravidlům, která nepíšeme sami sobě na své suverénní tělo.
Byl by to však omyl po všech stránkách! České tělo je součástí evropského. Konvence o lidských právech (ta byla v případě polské žalobkyně porušena) platí u nás jako v Polsku nebo ve Francii.
Zadruhé: stejně rozhodl i náš Ústavní soud. Jenže politici, přesněji vláda(y), mu ukázali dlouhý nos. Řekl ctihodný talár, že regulovat lze jen korektním zákonem? Cha, cha, tak ten zákon nebude, dokud se neuráčíme! A regulované nájemné se do doby uráčení nebude zvyšovat vůbec!
Šalamounské řešení je obyčejným pohrdáním soudu a porušováním práv vlastníků. Nás, nemajitele domů, zdánlivě netrápí. Ale - všichni žijeme v zemi, kde se vládnoucí reprezentace neostýchají znásilňovat čísi práva. Zítra může být na řadě kdokoli další.
Neschopnost politiků domluvit se na férovém zákonu má řadu dalších důsledků. Křivá regulace křiví trh s byty. Odhady ekonomů mluví o tom, že nezaměstnanost by klesla o dvě tři procenta, kdyby trh fungoval a lidé se začali více stěhovat.
Nerovné podmínky pro dvě kategorie nájemníků, chudých i bohatých, bijí do očí. Průměrné nájemné s dekretem je asi 1380 korun, smluvní tři až sedm tisíc. Zdejší byty jsou proti evropským nejen malé, ale především stařičké. Deregulace je jednou z cest, jak získat peníze na opravy.
Štrasburská sprcha, zdá se, české vládní politiky (z ČSSD) z regulovaného spánku už probouzí. Jen můžeme litovat, že je to strach z ostudy a ne zažitá úcta k právům občanů, co na ně zapůsobilo.
