Ve francouzské metropoli se koná zatraceně výstav - normálně pracující člověk je nemá šanci stíhat. Navíc musí počítat s tím, že si před muzeum nějakou tu hodinku počká, než se na něj dostane řada. Trpělivých lidí, kteří se nedají odradit je ve "městě světel" ovšem hodně. Zájem o expozice je obrovský. Dokonce platí pravidlo: čím větší nabídka, tím větší zájem veřejnosti. Výstavy, které momentálně stojí za pozornost, a jež zároveň plní první místa v žebříčku pomyslné hitparády návštěvnosti, jsou tyto: Edward Hopper v Grand Palais (koná se do 3. února) s průměrem 6400 návštěvníků denně a Salvador Dalí v Centre Pompidou (do 25. března) se 6740 diváky denně.
Výstava amerického malíře Edwarda Hoppera v pařížském pavilonu Grand Palais.
Zatímco u obrazů Edwarda Hoppera (1882-1967) v Grand Palais se vás zmocní pocit melancholie a nejspíš budete hloubat nad nekonečnou hloubkou lidské samoty a odcizení, se Salvadorem Dalím (1904-1989) v Centre Pompidou naopak zažijete pořádnou surealistickou řachandu.
Něco se stane
Americký realistický malíř Edward Hopper není ve sbírkách francouzských muzeích téměř zastoupen, tudíž Francouzi jeho originály tak dobře neznají, což možná částečně vysvětluje enormní zájem veřejnosti. Jeho minimalisticky komponované obrazy inspirované dobovou americkou kinematografií, zejména takzvaným filmem noir, přesto působí familiérně. Obrazy momentálně lemující stěny Grand Palais odrážejí motivy, náměty i konkrétní scény renomovaných světových režisérů. Čistota jednoduché kompozice, paleta sytých barev, měkké světlo vycházejícího slunce za letního dne, či noc osvícená neonem vtahují divákovu mysl do obrazů a spouštějí jeho představivost.
Jedno z děl Edwarda Hoppera vystavených na autorově pařížské výstavě
Zobrazované situace z amerického života malých měst působí banálně, jsou však prostoupeny napětím a soustředěného diváka se zmocňuje pocit, že v prostředí inspirovaném americkými kriminálními filmy se brzy musí stát něco strašného. Týž dojem se diváka zmocňuje i před umělcovým nejznámějším obrazem Nighthawks (z roku 1942). Originál se jen stěží dát srovnávat s reprodukcemi, které známe třeba ze screensaverů našich počítačů.
Nenasytnost a přesycení
Surealistický katalánský excentrik Salvador Dalí se prohlásil za génia a dodal: “Rozdíl mezi bláznem a mnou je, že já nejem blázen.” Retrospektiva “Velkého masturbátora” - název jednoho z obrazů, který katalánský surrealista namaloval ve svém raném období (roku 1929) - se koná letos v Paříži po více než třiceti letech. Poslední výstava se ve francouzské metropoli uskutečnila roku 1979, a Dalí se jí i osobně zúčastnil; v dějinách Centre Pompidou náleží k těm vůbec nejnavštěvovanějším - přilákala téměř milion diváků.
Pařížské Centre Pompidou uvedlo po více než třiceti letech velkou retrospektivu španělského surrealisty Salvadora Dalího. Návštěvníci mohou shlédnout na 200 obrazů a soch.
V té době umělec s donquichotským knírkem zatočeným k nebi bavil francouzskou společnost svými absurdními výroky - třeba “Ježíš je sýr” - nejen na výstavách, nýbrž i prostřednictvím televize, v níž objevil “bedýnku s ozvěnou”, která mu umožňovala ještě více získávat pozornost široké veřejnosti. Touha předvádět se a provokovat byla u něho totiž nenasytná. Jeho nejslavnější performance a umění zacházet s médii jsou součástí nynější expozice.
Retrospektiva samozřejmě neopomíná nejslavnější díla: od Andaluského psa, film, který natočil jako ještě neznámý mladík z Figueras po příjezdu do Paříže v roce 1929 spolu Luisem Buňuelem a který jej zařadil mezi surrealisty vedené André Bretonem, přes olej na plátně zobrazující tekuté hodinky či sochu telefonu s humrem namísto sluchátka, až po reklamu, v níž labužnicky praví: “Jsem blázen do čokolády Lanvin!".
Salvador Dalí: Stálost paměti
Přehlídka obnáší na dvě stovky děl a divák po jejím absolvování, již na pokraji vyčerpání, si odnáší přesvědčení, že Dalí byl na jedné straně malířský virtuóz a génius, na straně druhé tragikomický šílenec, jenž se s přibývajícími roky stával čím dál více patetický - až upadl do nelítosti mnoha lidí, kteří jeho všudypřítomnou vyšinutou tvář už nemohli vystát. Výstava v Centre Pompidou ukazuje, že Dalí má dodnes své fanoušky, nepřestává bavit, provokovat, fascinovat.
