Proč jsme tak imunní? Přinesli jsme si z totality návyk na "veřejné soukromí". Bojíme se nahlas vytknout chybu komukoliv, kdo vypadá jako nadřízený a moc důležitý. Lékaře tady u nás velmi obdivujeme a ztráta soukromí k nemocnicím vždycky nějak patřila.
Chápeme, že v zdejším prostředí ordinací a léčeben nejsou na komfort intimity peníze. Vše dohromady se slije v jeden silný pocit: ctíme ještě přespříliš autoritu. V pozici vysvlečeného tvora je nadto poněkud trapné máchat lékařům před nosem právy pacientů.
Poválečná desetiletí se lidé svobodného světa pilně učili být individualitou, emancipovali se od "vševědoucích" autorit. Do našinců po celou tu dobu vtloukali opak. Proto máme dosud snížený práh vnímavosti, pokud kdosi nabourává naše soukromí, pokud komusi necitlivě šlápneme na důstojnost.
Také nás to pořád podvědomě táhne hledat v nejistém životě nějakou oporu zvnějšku. Lékař, který zachraňuje životy, iluzi tatíčkovsky ochranitelské ruky splňuje. Postavit se mu? Stěžovat si? Nemyslitelné! Někdy i zbytečné.
V bílém světě tak pořád přežívají zbytky patriarchálního vztahu lékaře k pacientovi. Bývá to nezřídka pohodlné pro obě strany. Ne však zdravé. Za třináct let jsme se v oboru práv a svobod lidí naučili abecedu, máme i správná pravidla. Ale ještě se musíme naučit, najmě v ordinacích, plynule odříkávat Já pán - ty pán. Lékaři, vědomi si převahy nad pacientem, musí léčit i tento vážný handicap.
