Úřady nesmějí rozrazit dveře bytu a lžičky přepočítat. Člověk se k lžičkám bude muset přiznat. A s pravdomluvností je jistá potíž - v zemi, kde přibližně 140 tisíc lidí pracuje načerno a bere si od státu dávky, na stromech neroste.
Přežívá taková fikce: ukradnu-li v obchodě dvoukorunový rohlík, jsem zloděj, nechámli si neprávem vyplatit od státu tisíce, jsem filuta. Sociální peníze od státu získaly zvláštní charakter. Vzbuzují podmanivý pocit, že na ně máme nikoli nárok, nýbrž právo.
Mezinárodní instituce se léta diví, jaký sociální systém si tu pěstujeme. Má pomáhat slabým, u nás však vylepšuje příjmy i lidem s průměrnými příjmy a se slušným vybavením domácností.
Důsledky rozmařilosti jsou tři: 1) Lidé nejsou nuceni hledat si práci, je pro ně výhodné zůstat na dávkách a melouchařit. 2) Nezbývají peníze pro pomoc opravdu bezmocným a chudým. 3) Stát je čím dál zadluženější.
Přiznávání majetku kvůli sociálním dávkám může zavánět impertinentním šťouráním v soukromí. Ale kdo žádá peníze, měl by dokázat, že je potřebuje. Může dojít i ke sporům, co ještě je a co už není běžné vybavení domácnosti.
Pokud nás však vydržování úřadů spojených se sociálními dávkami stojí přes sedm miliard, měly by si umět poradit.
