Tenhle antikvární kousek z dob, kdy se demokracie klubala a mocní mívali choutky sněmovny rozpouštět, už dávno postrádá smysl.
Přesněji: postrádá smysl pro deset milionů obyvatel země.
Většina z poslanců stále cítí potřebu být chráněna před padoušskými policisty, státními zástupci a šikanujícími soudy až do konce svého pozemského žití - jinak ztrácejí jistotu, že chrabrý boj za blaho lidu dokončí.
Ale vážně. Po letošních volbách, k nimž nepřišly víc než dvě třetiny voličů, politická ústa perlila slogany o "občanech, jimž je třeba vrátit důvěru v politiky a politiku".
Obratem si ctihodní zvýšili platy, poté si ponechali i silný ochranný štít před případnou šikanou státní moci. Doživotně je nebude smět stíhat, pokud je sněmovna nevydala.
Člověku obyčejnému se pak dost špatně poslouchají řeči o ekonomické nutnosti reforem penzí, zdravotnictví, zmrazení dávek, vidí-li své politiky snídat stříbrným příborem. O to snáz je pak hází do jednoho pytle a nevolí.
Argumenty, proč imunitu nechali netknutou, jsou pořád stejné: "Návrhy jsou nekoncepční, obsahují cosi, co by neměly mít, a nemají to, co by mít měly, měnit ústavu je tuze vážná věc, pánové a dámy, třeba promýšlet..."
Stokrát nic umořilo osla, stokrát opakované argumenty, proč je nutné s imunitou zatočit, sněmovnu nepřesvědčily. Tak postoprvé:
1) Bojí-li se známí poslanci šikany státní moci, neznámí občané se musí bát ještě víc. Pročpak tedy zákonodárci nebijí na poplach, neinterpelují vládu?
2) Privilegium imunity nejenže nepotřebují doživotně, nepotřebují je ani na půdě parlamentu: máme snad dvě kategorie svobody projevu?
Leč marno, imunita u nás přežije další půl století. A až bude sedět dědovi exposlanci vnuk na kolenou, optá se: A před jakou nemocí ta tvoje doživotní imunita chrání? Před tuze záludnou nákazou - z normálního života.
