Jejich argumenty?
1) Nikde na světě není stošedesátka povolena. V Německu je na některých úsecích dálnice neomezená rychlost. Jenže zkuste porovnat německá auta, silnice a řidiče s našimi.
2) Už teď závodníci uhánějí rychleji, než je limit, a ohrožují tak druhé i sebe. Když povolíte stošedesátku, bude se jezdit dvoustovkou. A policie nemá prostředky, jak piráty zkrotit.
3) Většina našich dálnic je přeplněna kamiony a je nebezpečná i při stotřicítce. Rychlost by se měla spíše snížit na skandinávských sto deset.
Milovníci rychlosti budou tyto argumenty považovat za zbytečnou a ničím neopodstatněnou zbabělost. A budou se ohánět následujícími důvody:
1) Ministr přece chce povolit vyšší rychlost jen za sucha a na vybraných úsecích, které snesou nejpřísnější bezpečnostní kritéria. Navíc například mezi Plzní a Rozvadovem a Poděbrady a Hradcem není ani hustší provoz.
2) Neexistují čísla, která by dokázala, že vyšší rychlost na přehledných úsecích dálnic zvyšuje riziko pro ostatní. V moderním autě, které řídí byť průměrný řidič, je stošedesátka zcela bezpečná cestovní rychlost.
3) Zákony omezující rychlost nejsou žádná Boží přikázání, ale čirá zvyklost. Proč tedy sahat na svobodu těch, kdo chtějí jet rychleji, tam, kde to není nutné a kde nikomu druhému neškodí?
To, co obě skupiny rozděluje, není oněch třicet kilometrů navíc, nebo méně. Přiznejme si, že to číslo je vcelku lhostejné a dosud skličující statistiku zbytečných úmrtí na zdejších silnicích by patrně ovlivnilo jen trochu, nebo vůbec ne.
Jádrem sporu je jiný životní názor. A jiné pojetí silnice. Přátelé bezpečí zcela v souladu se zdravým rozumem cítí, že jediným účelem cesty je dostat se bezpečně a pohodlně z bodu A do bodu B.
Silnice není kolbiště ani závodní dráha, ale logický prostor, na kterém se potkávají ti, kteří mají stejný cíl. Pokojnou cestu. Ti, kteří jim pohodu narušují, by měli být přísně potrestáni, a pokud možno, vyloučeni z provozu.
Přátelé rychlosti uznávají, že je důležité, abychom se dostali z bodu A do bodu B živí a zdraví. Jenže jde také o to, abychom se tam dostali rychle a při cestě se bavili. Auta přece nebyla vymyšlena k tomu, aby jezdila pomaleji než dostavníky.
A proč se musí člověk za volantem k smrti nudit, když poněkud sportovnější jízda přináší rozkoš? "Piráti" nejsou schopni přistoupit na to, že zvyšuje riziko: dobrý svižný řidič je přece méně nebezpečný než zmatený plaz.
Je-li soudcem tohoto nerozhodnutelného sporu stát, jak se má zachovat? Bylo by snadné zajistit absolutní bezpečnost na silnicích. V obci třicet, na silnici padesát, na dálnici devadesát. A každému, kdo rychlost překročí, navždy sebrat řidičskou licenci.
Bylo by to však účelné a liberální? Podobně snadné by bylo nechat rychlost na dálnicích neomezenou a zpřísnit tresty pro ty, kdo zaviní ve velké rychlosti nehodu. To by bylo svobodomyslné a v souladu s filozofií, že dospělý člověk je odpovědný za svůj život. Ale nezvyšovalo by to neúnosně riziko?
Nikde není psáno a nedá se prokázat, zda je na dobré dálnici ještě bezpečná stodesítka, stotřicítka, nebo stošedesátka. Ale moudrý stát, když má dilema, vždy hájí zájmy těch, kdo se cítí ohroženi. V tomto případě zastánců nižší rychlosti. A to i přesto, že přátelé svižné jízdy včetně autora tohoto článku budou prskat.
