Na rozdíl od takzvané mělké ekologie, která se prý jen snaží chránit zdraví a hojnost lidí nejbohatších zemí, "hlubinná ekologie" (dyp økologi) norského filozofa Arneho Næsse usiluje jít ke kořenům poškozování přírody, starat se o jiné formy života i kvůli nim samým, a podtrhuje odpovědnost jednotlivce za jejich ochranu.
Nebyl jedinou velkou osobností v měšťanské rodině z domu ve Slemdalu na předměstí Osla. Nejmladšímu a trochu uzavřenému Arnemu cestu klestili, finančně vypomáhali a se světem jej seznamovali i mnohem starší sourozenci – sestra Kiki, pozdější terapeutka, a dva bratři: Ragnar se po MIT a Harvardu vypracoval v USA v úspěšného finančníka, Erling po studiu ekonomie u slavného Keynese vybudoval mezinárodní rejdařské impérium, které šikovně prodal jen pár měsíců před ropnou krizí roku 1973.
Arne díky rodině získal prvotřídní vzdělání. V roce 1939 – ve svých sedmadvaceti letech – se stal nejmladším univerzitním profesorem Norska a až do roku 1954 byl jediným profesorem filozofie této severské země. Mezi ochránci přírody se novými myšlenkami prosadil v sedmdesátých letech.
Krysy výmluvnější než Platon
Od svých čtyř let se rád brodil mělkými fjordy, přátelil se s malými mořskými živočichy a cítil se součástí přírody. A už coby pětiletý lezl po stromech rodinné zahrady a rád pozoroval lidi z výšky. Brzy mu stromy byly malé – do svých sedmnácti zlezl 106 nejvyšších hor v Norsku. (V roce 1950 stanul v čele norské horolezecké výpravy jako první člověk na 7 690 metrů vysokém vrcholku pákistánské hory Tirich Mir.)
Kdo chce vědět vícLiteratura, kterou autor použil k napsání textu. Citace, odkazy, poznámky - ve formátu PDF. |
Studoval filozofii, matematiku a astronomii na univerzitě v Oslu. Zajímal se i o ekonomii a dějiny života na Zemi. Také sportovně zápasil. V jedenadvaceti, po úspěšné obhajobě dvou diplomových prací, jej zlákala Vídeň, kde mohl kromě studia lézt po horách, na hodinách klavíru si zdokonalovat virtuozitu a každodenně si dopřávat ranní hodinovou psychoanalýzu u Freudova dlouholetého spolupracovníka Eduarda Hitschmanna.
Zatímco v Paříži mladého Arneho znechutilo nekritické uctívání "intuivistického" filozofa Henriho Bergsona, v rakouské metropoli na něj příslušníci Vídeňského kruhu, dnes řazení mezi klasiky analytické filozofie, učinili dobrý dojem pílí, precizností, tolerancí a intelektuální poctivostí, svou ochotou testovat hypotézy a přiznat případné kontradikce či chyby. Hned při první návštěvě Schlickova semináře vytušil, že jde o nové, významné hnutí. Vděčně vzpomíná na požadavek jasnosti přechodu od premisy k závěru a zejména na úsilí mladého filozofa, psychoanalytika (a také příštího marxisty) Waltera Hollitschera o co nejvhodnější a nejjasnější formulaci názoru.
Vídeňský kruh mezi sebe Arneho srdečně přijal, nicméně to, co oni považovali za nové pravdy, Næss pokládal pouze za významné podněty, které měly být prověřeny empiričtějším interdisciplinárním výzkumem. V roce 1937 v laboratořích v kalifornském Berkeley zkoumal chování krys i metodiku práce vědců. Z pozorování krys se prý o fungování lidského kolektivu dozvěděl více než od Platona.
Čísla a pravda
Za nacistické okupace Norska se Næssovi podařilo zmařit plán nacistů na ideologické přeškolení norských studentů. Po válce chránil ty, kteří si zadali s nacisty, před tvrdým přístupem rozhořčených spoluobčanů, jimž na oplátku vysvětloval, čím oni sami okupaci pomáhali. Ještě dlouho poté přemítal, jak by titíž lidé dokázali v případě další cizí, nejspíš sovětské okupace Norska odporovat a zachovat si důstojnost i po eventuální vojenské porážce.
V letech 1949–1950, za vrcholící studené války, měl Næss pod hlavičkou UNESCO přispívat k překonávání ideologických kontroverzí. To angažmá však netrvalo dlouho. Proč? Tvrzení a ideologie vůdců, kteří podněcují útoky proti jiným skupinám a národům, by při vědeckém zkoumání neobstály. Záměrně i bezděčně totiž užívají neurčitá a neověřitelná slova i výrazy, své účelové hypotézy ohledně vztahů mezi cíli a prostředky vydávají za skutečnost. Neblahý běh událostí 20. století ve velkých částech světa prý není – poukazoval Næss – důsledkem relativismu, liberalismu, vzestupu Židů, rozvoje vědy, údajné ztráty víry a starých jistot, jak to tvrdili a obratem zhusta využívali mnozí Næssovi současníci. Dle Næsse se spíše nekritičnost, "teologický fanatismus" a slepá důvěřivost minulých století ve 20. století zčásti přesunuly do politiky. Ti, kdo vládnou, tvrdil Nor, nenaučili širší veřejnost provádět analýzu, neumějí a nechtějí seriózně diskutovat a argumentovat.
Næssovy nepohodlné texty byly úředníky rychle staženy. Norský filozof se tedy snažil přispět k serióznosti diskusí alespoň ve své vlasti. Mimo jiné takto: východiskové tvrzení, formulované přirozeným jazykem, které se dá obvykle různě vykládat, začal obvykle označovat jako T0. Nová interpretace, poukazoval, staré tvrzení obvykle upřesní a vyloučí něco z původního tvrzení. Pokud vyloučí alespoň jednu přijatelnou interpretaci původního tvrzení, aniž přidá jakoukoli novou dvoj- nebo víceznačnost, nazývá Næss změnu termínem precizace (presisering). Může však dojít i k opaku – k deprecizaci. Næss změny označuje dolními indexy T, tvořenými přirozenými čísly či jejich kombinacemi. Tyto procesy rozlišování mají napomoci, aby lidé získali lepší náhled do běžně užívaných pojmů a tvrzení. Næss je aplikoval při rozborech jiných myslitelů a též na často zneužívané termíny "demokracie", "pravda", "moc", "svoboda".
Næss připravil kurzy k povinné zkoušce z filozofie, které zahrnovaly její dějiny, ale i logiku a metodologii. Sepsal učebnici Komunikace a argument. Celkem těmi kurzy v Norsku prošlo přes 100 000 vysokoškoláků. Při oslavách filozofových osmdesátin norský ministr školství potvrdil, že všichni z jeho generace tu učebnici studovali, a přiznal: "Stále při argumentaci podvádíme, ale nyní již s pocitem viny."
Řekněme EU ne!
Po vídeňských diskusích převážně s fyziky začal dosavadní biolog Næss časem více reflektovat různá východiska a cíle zkoumání. Jeho náhledy se tak začaly podobat spíš "perspektivistickému" náčrtu španělského myslitele José Ortegy y Gasseta. Jednotliví lidé, ať se snaží o sebehlubší reflexi, nedokážou odvrhnout svá hlediska ani vytyčit hranice poznání.
U známého filozofa a teoretika vědy Karla Poppera se jednotlivá konzistentní vědecká teorie osvědčuje jen tak dlouho, dokud není vyvrácena empirickým testováním nebo překonána teorií lepší. Næss bral více v úvahu svéráznost pozorovatelů a kulturní podmíněnost východisek bádání. Při aplikaci jeho přístupu mohou jednotlivá pozorování výchozí teorii obvykle vystavovat nanejvýš "slabá" kladná či záporná znaménka. Jedno pozorování může přitom v principu vždy podpořit rozličné a vzájemně si odporující teorie. Je žádoucí přiznat všem konzistentním teoriím, pokud nebyly vyvráceny zkušeností, rovný status, protože dogmatismus patří mezi největší nebezpečí. Næss ctil antického filozofa Sexta Empirica a tzv. pyrrhonické skeptiky, kteří se raději učili, než by chtěli za každou cenu argumentovat pro svou stranu.
Převážná část vědy, upozorňoval Næss, natropí víc škody než užitku: i když zrovna nevymýšlí nové zbraně, přispívá k devastaci přírody, organizuje sociální inženýrství, posiluje pozice vládnoucích vrstev, společenskou nerovnost a nerespektuje lidskou důstojnost. Zkušenosti lidí ani výsledky vědy ani nemohou být integrovány do žádného jednotného vědeckého obrazu světa. Některé teorie jsou dobré k jistým účelům, ale žádná neřeší vše. Výsledný pluralismus teorií, jednotlivců i kultur přitom není tragédií; kulturní různorodost je, uvažoval Nor, naopak žádoucí: umožňuje a stimuluje hloubku poznání i vyšší úroveň kritičnosti.
Může tedy překvapit, že Næss povaoval za nebezpečné ohrožení kulturní integrity i rozmanitosti projekt Evropské unie? S úlevou kvituje, že alespoň Norsko dokázalo EU už dvakrát říci: "Děkuji, nechci!"
Chraňme velké gestalty
Renesančně širokým zájmům Arneho Næsse odpovídala jeho úcta k mnoha věcem i bytostem. Každá z nich má vlastní hodnotu. Všechno je, jak psal již Næssův milovaný filozof Spinoza, propojeno se vším a nedá se najít žádný jednoznačně určený účel či cíl světa, který by postuloval jakoukoli hierarchii.
Spontánní zkušenost je něčím jedinečným a nevratným, co nikdy nebylo, a ani už nebude prožito. Je zkušeností v interakci s více či méně stálými věcmi, s bytostmi a procesy v životním světě – ve světě tvořeném zvířaty, rostlinami, ekosystémy, teoriemi, památkami, věcmi, hudebními skladbami, horami. Tyto celky Næss nazýval souhrnně gestalty (tvary). Většina západní filozofie, oficiální školní systémy, věda i tržní myšlení tyto gestalty na papíře i ve skutečnosti klasifikují, rozebírají, tříští a ničí. Posléze učí člověka pracovat leda s jejich troskami, které mu přinášejí materiální nebo sociální výhody na úkor osobní autentičnosti. Přitom mravní charakter, tvůrčí schopnosti, seberealizace a originalita osobnosti závisí jak na osobním prožívání, tak na zkušenostech práce a zároveň hry v souvislostech právě s těmito velkými gestalty.
Mladý člověk se musí naučit provádět volbu sám za sebe. Při formování osobnosti nejde o předávání tezí, nýbrž o osobní vztah učitele a žáka, o umění osobního příkladu a nepřímého sdělení, které Næss studoval u filozofa Sørena Kierkegaarda a v buddhismu. To nejdůležitější, věřil spolu s Kierkegaardem, se totiž nedá sdělit přímo. Jakákoli indoktrinace žáka teologickými, morálními či politickými tezemi je jedem, který buď naruší schopnost utvářet vlastní osobnost, nebo vyústí v nekritické přejímání názorů, o nichž se bude domnívat, že jsou opakem toho, co autoritativní učitel tvrdí.
22. století bude dobré
Za základní východisko své filozofie Næss převzal od Gándhího "seberealizaci". Do jejího širokého rámce zahrnuje starost o své okolí včetně jiných forem života. Lidé však už jen kvůli svému přemnožení vytlačují velké přírodní gestalty – ekosystémy – a narušují jejich stabilitu. I při jejich poměrně malém narušení divočiny bývá – obdobně jako u hudební kompozice – nevratně ztracena podstatná část cenného. Podstatné snížení lidské populace je tak nezbytné nejen k rozkvětu života obecně, svobodnějšímu vývoji nelidských ekosystémů, nýbrž i k plnohodnotnému životu lidí samých.
Næss v souladu se svým bytostným pluralismem plédoval pro rozmanitou práci v zájmu ochrany přírody: nejhorší politikou je naopak snažit se přimět ostatní, aby dělali to, co vy. Sám se účastnil blokád na ochranu přírody – v Norsku hlavně na obranu nádherných vodopádů před svedením jejich vod do potrubí s vodní elektrárnou. Policistů a státního aparátu si přesto, že jej samého dvakrát odnesli a uvěznili, nepřestal vážit. Lidé, tlak jejich "potřeb" a zájmových sdružení, totiž představují pro přírodu takové nebezpečí, že ozbrojené složky hned tak nepřestanou být nezbytnou podmínkou její ochrany. Pokud by chtělo celé stávající lidstvo ještě navíc přijmout životní styl Američanů, potřebovalo by několikanásobně větší zeměkouli. Neochota USA stabilizovat, natož snižovat vlastní populaci je navíc nebezpečným signálem pro rozvojové země. Přitom je známým faktem, že některé z nich během pár posledních let již snížily počet dětí na jednu ženu hluboko pod úroveň Spojených států.
Næss byl optimistou – ale až pro 22. století. Děti měl rád, rodiče by se jim měli věnovat, ale mateřství by nemělo být pro ženy povinné. Státy by sice neměly jít až k drastickým a eticky nepřijatelným čínským protipopulačním opatřením, avšak namísto početných rodin by raději měly podporovat ty mladé lidi, kteří děti nechtějí mít – a pokles počtu obyvatel kvitovat s úlevou.
Arne Næss nebyl proti lidské civilizaci – nicméně sto milionů lidí na její uchování i rozvoj prý bohatě stačí.
