Především to byla jedna z mála možností, jak vůbec sestavit vládu. Do nové opoziční smlouvy se nikomu nechtělo, tak šli její hlavní kritici, US a lidovci, rovnou do vlády.
Skutečnost, že pravice umožní vznik levicové vlády, odůvodňovala US tvrzením, že prosadí vstup ČR do EU a bude omezovat levicové choutky ČSSD. Realističtější lidovci, kteří dobře vědí, co to je moc a jak s ní zaobcházet, neříkali pro jistotu nic neboli vše. Jak komu, jak kdy.
Obě menší strany neprosadily takřka nic podstatného a nezamezily ničemu, čeho by si volič povšiml. Splnily dva úkoly: vstup do EU a trvání vlády. K prvnímu by došlo za každé možné vlády. To druhé je opravdu výsledek.
Tón v koalici udává ČSSD. Nejprve špidlovský, nazvěme jej vizionářské levičáctví s nezodpovědným heslem "Zdroje jsou", pak následoval grossovský "Upřímný zpěv" bez idejí. Malé strany do toho neměly moc co mluvit.
Volební debakl staví koalici před rusky bědnou otázku: Što dělať? Hlavní důvod její existence, sestavení vůbec nějaké vlády, je pryč. Proč v té koalici dál mají být obě malé strany?
Odpověď US není těžká: už dávno pohrdla všemi svými ideály a programy. Redukovala svou politiku na pouhé vyžírání vládního tělesa za každou cenu. Pro lidovce, mistry ve skoku z potápějící se lodi, je to těžší. Určit, kdy se odrazit, skočit do jiné lodi a Svobodu nechat tonout, toť jejich politické mistrovství.
Na jakém programu se může koalice shodnout? KDU a US mají poslední téma: Bráníme vstupu komunistů do vlády. Jiný program není, ale ani tento nemá smysl. Komunisté už jaksi ze špajzu vládnou: hlasují s ČSSD. Trvání koalice je dobré už jen pro tři ministry z utonulé US. Lidovce pozorujme. Čím později z lodi vyskočí, tím víc si naberou do střevíců.
