Zjistil to tým z kalifornské univerzity vedený entomologem Brucem D. Hammockem, když se snažil najít protijed pro štíří bodnutí.
Když hrozí štírovi nebezpečí, vyloučí z ostnu na protaženém konci zadečku nejprve průzračnou tekutinu. "Mnohem smrtelnější jed, který je hustší asi jako mléčný koktejl, přijde na řadu až později, když hrozba přetrvává," uvádí Hammock.
Je to podle něj chytrá taktika, protože skutečně smrtelný jed spotřebuje velké množství proteinů a peptidů, které je pro štíra náročné vyprodukovat. A tak se raději snaží vyváznout z nebezpečí s použitím slabšího, ale bolestivějšího toxinu. Ten sice nezabije, ale snáze se v těle zvířete tvoří.
První štíří zbraň, kterou Hammock nazývá pretoxin, získává svou účinnost převážně z draselných solí. Ty zablokují receptory v živočišných buňkách a rychle způsobují prudkou bolest.
"Byl jsem překvapený, když jsem tento pretoxin objevil," říká Hammock. "Strávil jsem celé roky hledáním velmi složitého, velmi jedovatého peptidového toxinu ... a skutečnost, že by štír mohl používat soli, mě opravdu překvapila."
Nikdy se přitom během výzkumu nestalo, že by štír přeskočil první fázi a zaútočil rovnou druhým, smrtelným jedem.
Hammockův tým pracoval s druhem Patabuthus transvaalicus - jihoafrickým štírem, který údajně patří k nejjedovatějším na světě.
Tezi o dvojím jedu poté ověřili i na dalších štírech. I přesto nemohou stoprocentně zaručit, že teorie je platná pro všechny druhy.
