Dnes, kdy se chudí diváci koukají na bohaté sportovce, mi to připadá stejně neskutečné jako existence NDR.
NDR, tedy Německá demokratická republika, k historii her neodmyslitelně patří - její sportovci byli supermany díky státem řízenému dopingovému programu.
Zatímco rozdělení Německa a zákaz vydělávat sportem peníze už jsou za námi, doping zůstal největším problémem aténských olympijských her.
Sport totiž není zpochybněn penězi, reklamou ani humbukem kolem několika nejslavnějších. Je zpochybněn tím, co ničí jeho podstatu, a sice spravedlivou hru. A tu doping ohrožuje. Možná ji ještě víc paradoxně ničí boj proti němu.
Pár dnů před začátkem her byla vyloučena sprinterka Torri Edwardsová. Podezření se vznáší nad její ještě slavnější kolegyní Marion Jonesovou. Jejího bývalého muže, který na ni nyní donáší, stál doping čest i skvělou koulařskou kariéru.
V podstatě každý atlet, zejména americký, je podezřelý. Tamější antidopingová agentura jde po sportovcích tvrdě. Avšak problém je v tom, že hranice mezi slávou a bezectností je stejně tenká jako hranice mezi bohatstvím a vězením v začátcích českého podnikání.
Existují dokonalé metody, jak antidopingové komisaře přelstít. Existují nové přípravky, které ještě nejsou zakázány a jsou účinnější než ty, co zakázány jsou... Firmy, které je dodávají, mají navíc dobrý argument: moderní doping prý nijak významně nepoškozuje zdraví.
A jaký je rozdíl mezi zápasníkem, který nepřirozeně hubne, aby se pak po kontrole najedl jako býk, a člověkem, který si vzal nějakou pilulku? Nad aténskými hrami se vznáší stín dopingu ještě dřív, než začaly.
Když například uspějí domácí sportovci - a očekává se to bude se určitě spekulovat a šuškat o tom, že to není samo sebou. Sport má jen dvě možnosti - buď musí najít křišťálově průhledná pravidla pro to, co je povoleno, nebo prostě doping legalizovat stejně jako vydělávání peněz. Doufejme, že aténské hry v tom pomůžou.
