"Jmenoval se Benjamin Ellington, narodil se 1931, byl ze Severní Karolíny," předvádí kopii cestovního dokladu svého rodiče, ze kterého se dozvíme, že měřil šest stop (zhruba 180 centimetrů).
"Nebyl to voják, pracoval tu na stavbě silnic," prozrazuje o muži na fotografii, kterému se na první pohled podobá. "Matku si chtěl vzít, ale musel se náhle vrátit do Ameriky."
"Když pak přijel zpět do Vietnamu, nenalezl nás, protože jsme museli před boji utéci. Matka se až o mnoho let později od bývalých sousedů dozvěděla, že nás tehdy hledal. Nikdy už se neviděli," líčí Nguyen, kterého dějiny připravily o jméno Tom Ellington, tragickou rodinnou historii, jež mu přinesla množství problémů.
Děti úhlavního nepřítele
Stejně jako tisícům jiných dětí, které mezi vietnamskými vrstevníky vynikaly světlou pletí a vlnitými kadeřemi. Nebo naopak tmavou pletí a kudrnatými vlasy zděděnými po afroamerických bojovnících.
Po vítězství severovietnamských komunistů se z nich stala jakási pátá kolona zanechaná v zemi úhlavním nepřítelem. Ve Vietnamu pro ně zbyl status druhořadých občanů. Byly posílány do převýchovných táborů, měly omezeny možnosti studia a zaměstnání. Od spolužáků je čekalo věčné vysmívání a šikanování – zvláště ty s černošskými rysy.
Nyní už přece jen veřejnými otlounkánky nejsou, jen musí čelit zvědavým pohledům či otázkám. "V dětství jsem se stále pral. Jednou jsem klukovi, co se mi smál kvůli otci, rozbil hlavu kamenem. Zemřel," vypráví Vo Thanh Hien s klidem, jako by jen někomu pomstychtivě rozšlapal bábovičky.
Vietnamští synové amerických vojáků zleva: Ngueyn Van Hong, Duong Yen Luong a Vo Thanh Hien.
"Ale zabil bych je všechny. Ještě teď občas slyším posměšné písničky nebo mi lidé vyčítají Bushův útok na Irák. Nenávidím to tady. Chci odtud pryč. Do Ameriky," rozohňuje se čtyřicetiletý muž, který se v Ho Či Minově Městě živí jako motocyklový taxikář.
Šance na život v USA
Teoreticky šanci má. USA od roku 1989 uplatňují "zákon o návratu domů", podle kterého je lidem s americko-vietnamským původem poskytnuta možnost emigrovat do USA a získat tam přednostně občanství. Stačí zajít na ambasádu, kde úředník diplomatické mise od oka rozhodne, zda žadatel amerického tátu má, nebo ne.
To je však těžké z pohledu cizince poznat: zatímco v nízkém věku je bělošský původ jasně patrný, se stárnutím asijské geny většinou přebijí ty neasijské.
Vietnamci takové problémy nemají a nedomácké rysy ve tváři odhalí na první pohled. Proto na ambasádě mají v tomto ohledu hlavní slovo její domácí pracovníci. A není tajemstvím, že ti se kladně stavějí spíše k žádostem, jež jsou podpořené úplatkem.
Nikdo se neodváží odhadnout, kolik z 23 tisíc lidí, kteří získali povolení k cestě do USA pro sebe a svou rodinu, má skutečně americké kořeny.
Proto je ideální, když si žadatel na ambasádu přinese i nějaké doklady o existenci amerického otce. Jenže kde je sehnat, když většina dokumentů vzala zasvé při válce.
Zájemci, kteří většinou anglicky neumějí ani slovo, se obracejí na neziskovky nebo nadšence, kteří se do detektivního pátrání po předcích v USA pustí za ně.
Jedním z nich je Dán Brian Hjört. V roce 1992 se potloukal po jihovýchodní Asii jako batůžkář a setkal se člověkem, který se pídil po svém americkém otci. Hjörtovi se ho podařilo najít, od té doby pomohl odhalit rodinné kořeny padesátce občanů Vietnamu.
"Když znám alespoň křestní jméno a jednotku nebo šarži, oslovím svoje kamarády v Pentagonu, kteří mají přístup k záznamům," říká Hjört do telefonu s tím, že vše probíhá legální cestou.
Hledá se táta. Jmenuje se Al
Když potřebné kontakty získá, zkouší se s muži (od vysokých šarží přes vojíny až civilní pracovníky) spojit. Většinou však nejde o šťastná shledání – otcové, a hlavně jejich tamní rodiny se k žádným závazkům ve Vietnamu nechtějí mít. "Už na mě volali policii nebo mě chtěli dát k soudu," říká Hjört o obtížích, které ho potkávají.
Pak není divu, že podle výzkumu univerzity v Ohiu z oněch 23 tisíc navrátilců se s otci shledala jen tři procenta. Hrají v tom roli i další faktory, jak dokazuje Voův případ. Nezná příjmení, hodnost ani jednotku, u které otec sloužil. Tedy cokoli, o co by se při pátrání dalo opřít. Ví o něm jen jednu jedinou informaci: křestním se jmenoval Al. Jenže je to zkráceně Albert, Alexander, nebo třeba Alphons?
"Matka pracovala v baru, neuměla moc anglicky. Rozešla se s ním ještě předtím, než zjistila těhotenství," snaží se Vo maskovat to, že se držela nejstaršího řemesla. Právě prodejná děvčata, kterým americký zákazník jako nechtěné spropitné zanechal potomka, to měla po skončení války těžké s návratem k normálnímu životu.
Vo měl štěstí v tom, že si ho nechala u sebe. Neodložila ho k příbuzným nebo do sirotčince, jako to učinilo mnoho jiných kurtizán amerických vojáků, které se tak chtěly zbavit přesvědčivého důkazu o své válečné minulosti.
Matka dostala dopis z Ameriky. Spálila ho
O svém zploditeli se nic nedozví ani sedmatřicetiletý obchodník se zemědělskými produkty Duong Yen Long. Přitom matka identitu jeho otce dobře znala.
"Nikdy o něm nemluvila, ani po naléhání nechtěla nic prozradit. Jednou dokonce dostala dopis z Ameriky, po přečtení ho spálila a pak dlouho plakala," říká Duong, kterému na ambasádě zamítli jeho žádost, aby se mohl usadit v "zemi předků".
Hořce to komentuje: "Pro Vietnamce zůstanu navždy Američanem a pro americkou ambasádu jsem zase Vietnamec."
