Ve Spojených státech se debata o Libyi zaměřila na kroky, které by teď tamní vláda měla udělat. Senátor Robert Menendez tvrdí, že „musí rychle jednat s cílem zavést demokratickou reformu“, zatímco specialisté na mezinárodní rozvoj, například Manal Omar z Institutu USA pro mír, jsou přesvědčeni, že úspěch spočívá v kultivaci živé občanské společnosti.
Tyto názory však přehlížejí jedinečnou libyjskou historii a přistupují k Libyi, jako by šlo jen o další zemi třetího světa, která potřebuje určitá univerzální řešení. Ve skutečnosti náprava neduhů země vyžaduje budování silných institucí státu.
Bývalý šéf libyjské rozvědky a Kaddáfího švagr Abdalláh Sanúsí
Země bez institucí
Od doby, kdy v roce 1951 získala nezávislost, je Libye roztříštěným státem. Vládci spoléhali na to, že jejich režimům budou oporou loajální kmeny a úzké kliky. Za dob monarchie, která byla v čele země v letech 1951-1969, příbuzní krále Idrise a jeho nejužší kruh nebrali na instituce státu vůbec žádné ohledy. Král se zajímal o panování, spíš než o správu země, a Idrisem opomíjené státní instituce chřadly.
Tyto trendy se ještě zhoršily poté, co v roce 1969 krále svrhl Muammar al-Kaddáfí. Znechucený úřednictvem, které se zdráhalo realizovat jeho politickou vizi, Kaddáfí tradiční instituce obešel a dělal si nárok na přímý dialog s obyvateli země. Nový libyjský lídr vytvořil spletitou hierarchii politických organizací, kterou propagoval jako systém posilující moc občanů, ale která ve skutečnosti pouze upevňovala jejich služebnost vůči jeho autokratickému režimu.
Boje mezi lokálními kmeny musela řešit teprve se formující libyjská armáda (12. listopadu 2011)
Když se Libyjcům omrzela Kaddáfího revoluční rétorika, usoudil, že potřebuje novou organizaci, která jeho všelidovou podporu probudí. V roce 1977 založil výbory, kterým přezdíval „hlídací psi revoluce“. Tyto výbory vytvářely své vlastní soudy, přisvojovaly si široké pravomoci zatýkat, obsazovaly média a prováděly čistky úředníků, kteří se vzpírali Kaddáfího vůli. To vyústilo v rozkol mezi oficiálními institucemi státu a Kaddáfího stínovým revolučním aparátem.
Revoluce jsem já
Kaddáfí zřetelně preferoval to druhé. V roce 1979 rezignoval na své oficiální funkce a ujal se vágní role „velitele revoluce“, což vysvětlil tím, že „revoluce musí být od autority státu oddělená“. To vedlo k situaci, kterou učenec Moncef Džazírí popsal jako oddělení formálních a neformálních autorit.
Kaddáfího strategie zabrzdila růst státních institucí, jelikož si vyžádala, podobně jako kulturní revoluce Mao Ce-tunga v Číně, podřízení jejich rozvoje potřebám všeobjímající vize transformace. Hospodářské plánování se nezaměřovalo na stabilitu a udržitelný růst, ale odráželo Kaddáfího populistické politiky a zahraniční dobrodružství. Při svém vládnutí nespoléhal na státní struktury a raději se opíral o malou skupinku nohsledů a příslušníků svého kmene.
Státní instituce tudíž upadaly. Počínaje rokem 1986 libyjská centrální banka přestala vydávat roční statistické výkazy, jež ekonomové a specialisté potřebují k vytváření soudržných politik. Frustrován politickou apatií obyvatel, Kaddáfí často ohlašoval záměr rozpustit všechna ministerstva vlády a převést jejich úkoly na samosprávy.
Berlusconi pěstoval velmi vřelé styky s někdejším libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím. Italský bonviván odchází ze scény měsíc poté, co diktátor vykrvácel mezi nadšenými povstalci. Na snímku: Berlusconi a Kaddáfí na římském letišti v červnu 2009.
Bez státu, bez ústavy, bez armády
Dnes libyjské státní instituce existují pouze proto, aby těžily obrovské ropné bohatství země a rozdělovaly jej prostřednictvím dotací. Ve státě, který 42 let ztělesňoval vrtochy svého vůdce, neexistuje právní řád. Když důstojník letectva Muhammad Bašír Sáleh vysvětloval, proč se v roce 1993 podílel na vedení pokusu o vojenský převrat, řekl: „Nemáme ani stát, ani zákon, ani ústavu.“
Ostatně za Kaddáfího byla odsouvána na okraj i armáda, která je v mnoha zemích třetího světa nejsilnější státní institucí. Revoluční výbory ji napadaly, že jde o „tradiční fašistickou instituci“. Kaddáfí při několika příležitostech vyjádřil přání armádu rozpustit a její role byla tak nevýznamná, že při obraně jeho režimu během osmi měsíců bojů, jež vedly k jeho svržení, nesehrála téměř žádnou úlohu.
Americké diplomatické telegramy zveřejněné WikiLeaks uváděly, že Libye má „málo rozhodovacích struktur“, a označily ji za „neprůhledný režim, v němž jsou vazby mezi orgány záměrně mlhavé, aby zahalovaly mocenské struktury a potlačovaly zodpovědnost“.
Pomsta není sladká
Kaddáfího nástupci v Přechodné národní radě (PNR) dnes tuto dualistickou moc dále zachovávají. Tito lídři, politicky nezkušení a neobdaření silnou vůdčí schopností, prokázali neschopnost vynutit si kázeň od bezpočtu milicí, které se během revoluce vynořily. Neposlušné jednotky se mstí Kaddáfího stoupencům a znepřátelily si významné složky společnosti. Nedokáže-li PNR prosadit svou autoritu, hrozí riziko, že se objeví hnutí nostalgicky vzpomínající na Kaddáfího a bezpečnost, již jeho režim zajišťoval.
Libyjci za rozbřesku tajně pohřbili tělo Muammara Kaddáfího
Libyjci museli s pohřbem Kaddáfího spěchat, protože se jeho tělo začalo rozkládat. Na snímku je Kaddáfí po pitvě.
Libyjci museli s pohřbem spěchat, protože se jeho tělo začalo rozkládat.
Libyjci se na rozdíl od svých egyptských sousedů nedožadují voleb, jimž mnozí lidé na Západě připisují prvořadý význam. Vycházejí spíše ze své trpělivosti, ukotvené v tradiční politické netečnosti. Objevilo se málo politických stran a mezi lidmi je po nich malá poptávka. Aktivisté se spíše zaměřili na sestavování návrhu nové ústavy, která by státním institucím dodala pravomoci.
Libyjci chápou, že k vybudování státu na troskách toho, jejž Kaddáfí zničil, potřebuje PNR čas. Tento náročný úkol začíná vytvářením institucí státu, nezbytných k tomu, aby reagovaly na potřeby Libyjců.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
