Byť je tento fakt notoricky znám, je tu stále dostatečně velký počet politiků, kteří budou tvrdit, že socialismus v malém měřítku je prospěšný. Jak už to u státních podniků bývá, nehledí se příliš na dlouhodobou ziskovost, která je zásadním faktorem vypovídajícím o efektivitě a oprávněnosti existence firmy, ale upřednostňuje se politicky „korektní“ udržování přezaměstnanosti apod.
Každému, kdo by takový stav kritizoval se od politiků dostává lekce z pseudoekonomie o tom, že tržní hospodářství je sice fajn, ale z nevysvětlitelných důvodů prý nefunguje vždy, a tak musí být některé služby poskytovány státem. Proč tomu tak je, když na našem území mohou úspěšně podnikat soukromí autobusoví a (v malém měřítku) železniční dopravci, je záhadou.
Pan Karas se v článku „Vlaky nepatří do starého železa“ snaží existenci kolosu ČD s ročními miliardovými ztrátami ospravedlnit tvrzením, že jemu osobně se zdá výhodnější cestovat na větší vzdálenost vlakem. Nic proti tomu, ale pokud by jeho lásku k železnicím sdíleli i jiní lidé, nastal by v minulosti odliv zákazníků z jiných odvětví přepravy směrem k přepravě železniční.
Opak je pravdou. Zákazníci nebyli v minulosti spokojeni se službami, které ČD poskytovaly. V současnosti byl tento trend částečně zvrácen nástupem nového ředitele ČD a změnou cen jízdného. To ovšem nemění nic na tom, že podnik vykazuje dlouhodobě ohromné roční ztráty, které by si soukromník nikdy nemohl dovolit.
Pan Karas a mnoho dalších politiků nezapře tendence rozhodovat za jednotlivce, jaké služby potřebuje (co se zdá dobré mně, musí být dobré i pro ostatní) a vzápětí mu je za každou cenu (v případě ČD doslova) vnucovat.
Jenže to není stát, ale jedině sám spotřebitel, kdo může efektivně rozhodnout, které služby jsou dobré (jaké firmy přežijí) a které nikoli (jaké firmy zaniknou), tím, že tyto službu buď kupuje nebo odmítá kupovat. Kdyby lidé viděli opravdovou cenu, kterou za železniční přepravu musí zaplatit (cena tiketu + transfer z daní jednotlivce), zákazníků by zřejmě ještě ubylo.
České dráhy nabízejí ohromný rozsah velmi nákladných služeb, po kterých je ovšem nedostatečná poptávka. Veškeré ztráty takového iracionálního jednání jsou hrazeny ze státní pokladny (peníze daňových poplatníků). Pokud soukromník nepřizpůsobí rozsah a kvalitu svých služeb poptávce po těchto službách, zanikne. Ne tak státní podnik. Ten může zaměstnávat tisíce lidí, kteří budou produkovat služby, které nikdo nekupuje. Vždyť je to jedno, stát to zaplatí.
Je tedy holým nesmyslem udržovat železniční kolos v současném rozsahu, když poptávka po jeho službách zdaleka nezaplatí náklady na jejich provoz. Hájit současný rozsah železnic tím, že jejich provoz, byť velmi ztrátový, je ve společenském zájmu, je naprostá absurdita.
Ve společenském zájmu je pouze to, aby podniky jako České dráhy a jim podobné měly soukromé vlastníky. V opačném případě se jedná a peněžní přerozdělování od těch, co nejezdí vlaky nebo jezdí jen málo, směrem k těm, co jezdí často. Jakým právem žádá stát jednu skupinu obyvatel, aby druhé skupině ze svých peněz dotovala levnější cestování vlakem?
