Zajeď, vzkřikne, je to státní tajemství. Tajné, důvěrné, mlčenlivost, zapečetěné, přísně tajné, to vše má u nás, kde skoro každý všechno ví, dobrý zvuk.
Stát se rád do těchto slov halí, asi abychom si jej víc vážili. Před časem chytila policie za volantem opilou, ale tajnou osobu.
Vysvobodil ji velitel tajné služby, protože prý plnila tajný úkol a alkohol požila z důvodů utajení. Když utajení, tak utajení. Ve skutečnosti šlo o opilce a lidé z vyšších kruhů pobaveně naznačují, že tím opilcem byl sám velitel tajné služby.
Dnes už zapomenutý Zeman měl tajný kufřík, jímž děsil veřejnost. Ve skutečnosti měl v kufříku hlouposti s nápisem: tajné. Slovo tajné přesto udělalo ze Zemana muže, který něco ví. Sám prezident Havel vážně kýval hlavou.
Proč má ono "tajné" takový věhlas? Protože lidé, kteří tvoří stát, se do něj rádi halí jak do kouřové clony: za "tajné" se schová vše. Státní tajemství je velmi problematická věc, protože stát sám je už ze své povahy věc veřejná: res - publica.
Tajných z vážného důvodu je v ní asi pět věcí, ne tisíce. Státní tajemství je mlha, ve které přebývají činitelé. O čem je soud, kde Gross zakazuje vypovídat? O tom, zda někdo manipuloval se soudy, o tom, zda spravedlnost je neochvějná, nebo jak natahovací guma.
Grosse nerozruší naléhavost tohoto tématu, ačkoliv i na něj padá stín: Nekryješ náhodou, Grossi, někoho? Nenaučil tě Havel, že pravda platí nejvíc? Ne. Státní tajemství platí víc. Čím horší stát, tím víc "tajného" kolem sebe vrší. Ví proč.
